Zväz Sovietskych Socialistických Republík, ZSSR, CCCP, SSSR

Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !

http://www.cccp.freeforums.org http://www.cccp.freeforums.org http://www.cccp.freeforums.org http://www.cccp.freeforums.org http://www.cccp.freeforums.org http://www.cccp.freeforums.org http://www.cccp.freeforums.org

Proletári všetkých krajín spojte sa! пролетарии всех стран, соединяйтесь! Proletári všetkých krajín spojte sa! пролетарии всех стран, соединяйтесь!

Zdravim vsetkych spravnych ludi komunistov kto sa citi komunistom nech prejde na forum registruje sa a prida sa ku komunite komunistov. PRACI CEST!..........http://www.cccp.freeforums.org/"

http://www.cccp.freeforums.org...............http://www.cccp.freeforums.org...............http://www.cccp.freeforums.org/

1

Vývoj socialismu od utopie k vědě

 

Bedřich Engels

 

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 18, NPL, Praha 1966, s. 211-222

 

(211-222) Moderní socialismus je svým obsahem především produktem pozorování jednak třídních protikladů panujících v dnešní společnosti mezi majetnými a nemajetnými, mezi kapitalisty a námezdními dělníky, jednak anarchie panující ve výrobě. Ale svou teoretickou formou se jeví zpočátku jako dále dovedené, jakoby důslednější pokračování zásad, které vyhlásili velcí francouzští osvícenci 18. století. Jako každá nová teorie musel nejprve navázat na myšlenkovou látku, která tu už byla, i když svými kořeny tkvěl v materiálních ekonomických faktech.

Velcí mužové, kteří ve Francii tříbili mysli pro nastávající revoluci, vystupovali sami krajně revolučně. Neuznávali žádnou vnější autoritu, ať už byla jakákoli. Náboženství, pojetí přírody, společnost, státní zřízení, všechno bylo podrobeno nelítostné kritice; všechno mělo obhájit svou existenci před soudnou stolicí rozumu, nebo přestat existovat. Myslící rozum byl uznáván za jediné měřítko všeho. Byla to doba, kdy svět, jak říkal Hegel, byl postaven na hlavu, *) zprvu v tom smyslu, že lidská hlava a teze objevené jejím myšlením si činily nárok na to, aby byly považovány za základ všeho lidského jednání a sdružování; ale později i v širším smyslu, že skutečnost odporující těmto tezím byla fakticky od hlavy až k patě převrácena. Všechny dosavadní formy společnosti a státu, všechny tradiční představy putovaly jako nerozumné na smetiště; do té doby byl svět jedině ve vleku předsudků; všechno minulé zasluhovalo jenom soustrast a opovržení. Teprve teď se rozbřesklo, byla nastolena říše rozumu; pověra, bezpráví, výsada a útlak měly od nynějška ustoupit věčné pravdě, věčné spravedlnosti, rovnosti tkvící v samé přírodě a nezadatelným lidským právům.

Dnes víme, že tato říše rozumu nebyla nic jiného než idealizovaná říše buržoazie; že věčná spravedlnost došla uskutečnění v buržoazní justici; že rovnost vyústila v buržoazní rovnost před zákonem; že za jedno z nejpodstatnějších lidských práv bylo prohlášeno - buržoazní vlastnictví; a že stát rozumu, Rousseauova společenská smlouva 141) vstoupila v život a mohla vstoupit v život jenom jako buržoazní, demokratická republika.

Stejně jako všichni jejich předchůdci, nemohli ani velcí myslitelé 18.století překročit hranice, které jim položila jejich vlastní epocha.

Ale vedle protikladu mezi feudální šlechtou a buržoazií, která vystupovala jako představitelka celé ostatní společnosti, tu byl protiklad mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými, mezi bohatými zahaleči a pracující chudinou. Vždyť právě tato okolnost umožnila představitelům buržoazie, aby se prohlašovali za představitele ne nějaké zvláštní třídy, nýbrž celého trpícího lidstva. A nejen to. Od svého vzniku byla buržoazie stižena svým protikladem: kapitalisté nemohou existovat bez námezdních dělníků, a postupně, jak se ze středověkého cechovního měšťana vyvíjel moderní buržoa, vyvíjel se z cechovního tovaryše a necechovního nádeníka proletář. A i když buržoazie mohla celkem vzato prohlašovat, že v boji proti šlechtě zastupuje zároveň i zájmy různých pracujících tříd té doby, přesto při každém velkém buržoazním hnutí propukla samostatná hnutí té třídy, která byla více nebo méně vyvinutou předchůdkyní moderního proletariátu. Tak v době reformačních a selských válek v Německu novokřťenci a Thomas Münzer; za velké anglické revoluce leveleři; 142) za Velké francouzské revoluce Babeuf. Tyto revoluční vzpoury dosud nevyzrálé třídy byly provázeny příslušnými teoretickými projevy: v 16. a 17. století utopická líčení ideálních společenských poměrů; 143) v 18. století už přímo komunistické teorie (Morelly a Mably). Požadavek rovnosti se už neomezoval jen na politická práva, ale měl být rozšířen i na společenské postavení jednotlivců; měly být zrušeny nejen třídní výsady, ale samy třídní rozdíly. Nové učení se tak poprvé objevilo v podobě asketického komunismu navazujícího na Spartu a zatracujícího jakékoli užívání života. Potom následovali tři velcí utopisté: Saint Simon, u něhož si buržoazní tendence podržela ještě určitou platnost vedle tendence proletářské; Fourier, a konečně Owen, který v zemi nejvyvinutější kapitalistické výroby a pod dojmem protikladů, které tato výroba zplodila, soustavně rozvíjel své návrhy na odstranění třídních rozdílů, navazuje přímo na francouzský materialismus.

Všem třem je společné, že nevystupují jako představitelé zájmů proletariátu, který už mezitím historicky vznikl. Stejně jako osvícenci nechtějí osvobodit zprvu nějakou určitou třídu, nýbrž hned celé lidstvo. Jako oni chtějí ustavit říši rozumu a věčné spravedlnosti; ale jejich říše je na hony vzdálena říši osvícenců. Také buržoazní svět zařízený podle zásad těchto osvícenců je nerozumný a nespravedlivý, a proto je hoden zavržení a putuje na smetiště stejně jako feudalismus a všechny dřívější společenské poměry. Jestliže skutečný rozum a skutečná spravedlnost nevládly dosud světu, je tomu tak proto, že je dosud nikdo správně nepoznal. Chyběl prostě geniální jedinec, nyní vystoupil a poznal pravdu: že vystoupil nyní, že právě nyní byla poznána pravda, není nevyhnutelná událost, vyplývající nutně ze souvislosti dějinného vývoje, nýbrž čirá náhoda. Byl by se mohl stejně dobře narodit už před 500 lety a byl by lidstvu ušetřil 500 let omylů, bojů a starostí.

Viděli jsme, jak se francouzští filozofové osmnáctého století, předchůdci revoluce, dovolávali rozumu jako jediného soudce nad vším, co tu bylo. Měl být vytvořen rozumný stát, rozumná společnost a všechno, co odporovalo věčnému rozumu, mělo být bez milosti odstraněno. Dále jsme viděli, že tento věčný rozum nebyl ve skutečnosti nic jiného než idealizovaný rozum středního měšťana, který se právě tehdy vyvíjel v buržou. Proto, když francouzská revoluce tuto rozumovou společnost a tento rozumový stát uskutečnila, ukázalo se, že nové instituce, byť byly proti dřívějším poměrům seberacionálnější, rozhodně nelze pokládat za absolutně rozumné. Rozumový stát úplně ztroskotal. Rousseauova společenská smlouva došla uskutečnění v době teroru, a buržoazie, která přestala věřit ve své vlastní politické schopnosti, se z ní utekla nejprve ke korupci direktoria (144) a nakonec pod ochranu napoleonského despotismu. Přislíbený věčný mír se zvrtl v nekonečnou dobyvačnou válku. S rozumovou společností to nedopadlo o nic lépe. Protiklad mezi bohatými a chudými nezmizel ve všeobecném blahobytu, ale naopak se zostřil, neboť byly odstraněny cechovní a jiné výsady, kterými byl dříve překlenut, a církevní dobročinné ústavy, které jej zmírňovaly; ukázalo se, že "svoboda vlastnictví" zbaveného feudálního pouta, která se nyní stala pravdou, znamená pro maloburžou a malorolníka svobodu prodat toto malé vlastnictví, utiskované mocnější konkurencí velkého kapitálu a velkého pozemkového majetku, právě těmto velkým pánům, a tak se pro maloburžou a malorolníka proměnila ve svobodu od vlastnictví; rozmach průmyslu na kapitalistických základech povýšil chudobu a bídu pracujících mas na životní podmínku společnosti. Placení hotovými se stávalo stále víc - jak to vyjádřil Carlyle - jediným spojovacím článkem společnosti. Počet zločinů rok od roku vzrůstal. Feudální neřesti páchané dříve bez ostychu za bílého dne, nebyly sice odstraněny, ale přece jen na čas zatlačeny do pozadí, zato však tím bujněji vykvetly měšťácké neřesti, provozované dosud jen vskrytu. Obchod se stále víc vyvíjel v šizení. "Bratrství" z revolučního hesla 145) se uskutečňovalo jako šikanování konkurenčního boje. Na místo násilného potlačování nastoupila korupce, místo kordu se první pákou společenské moci staly peníze. Právo první noci přešlo z feudálních pánů na buržoazní fabrikanty. Prostituce se šířila v míře dosud neslýchané. Manželství samo zůstalo, stejně jako dříve, zákonem uznávanou formou, oficiálním pláštíkem prostituce, a mimoto bylo hojně doplňováno cizoložstvím. Zkrátka ukázalo se, že společenské a politické instituce nastolené "vítězstvím rozumu" jsou pouhou karikaturou skvostných slibů osvícenců, karikaturou, která přinesla trpké zklamání. Chyběli už jen lidé, kteří by toto zklamání konstatovali, a ti se objevili na přelomu století. Roku 1802 vyšly Saint-Simonovy Ženevské listy; roku 1808 vyšlo první dílo Fourierovo, ačkoli základy jeho teorie vznikly už roku 1799; 1.ledna 1800 se Robert Owen ujal vedení New Lanarku. 146)

V té době byl však kapitalistický výrobní způsob, a s ním i protiklad mezi buržoazií a proletariátem, ještě velmi málo vyvinut. Velký průmysl, který v Anglii teprve vznikal, byl ve Francii ještě neznámý. Ale teprve velký průmysl na jedné straně rozvíjí konflikty, které si naléhavě vynucují převrat ve výrobním způsobu, odstranění jeho kapitalistického charakteru - konflikty nejen mezi třídami, které zplodil, nýbrž i mezi samými výrobními silami a formami směny, které vytvořil; a na druhé straně rozvíjí právě v těchto obrovitých výrobních silách prostředky, jimiž lze tyto konflikty řešit. Jestliže tedy byly kolem roku 1800 konflikty vyvěrající z nového společenského řádu teprve ve stavu zrodu, platí to ještě mnohem více o prostředcích k jejich řešení. A když nemajetné pařížské masy dobyly v době teroru na chvíli moc, a tím dovedly buržoazní revoluci k vítězství i proti buržoazii, dokázaly tím jen, jak nemožná byla jejich trvalá moc za tehdejších poměrů. Proletariát, který se z této nemajetné masy teprve vyděloval jako základ nové třídy, nebyl ještě vůbec schopen samostatné politické akce, jevil se jako utlačený, trpící stav, jemuž bylo možno - protože nebyl schopen pomoci si sám - podat pomocnou ruku nanejvýš zvnějšku, shora.

Pod vlivem této historické situace byli i zakladatelé socialismu. Nezralému stavu kapitalistické výroby, nezralé třídní situaci odpovídaly nezralé teorie. Řešení společenských úloh, které bylo ještě v nerozvinutých ekonomických vztazích, mělo být zplozeno v hlavě. Společnost byla plná vad; odstranit je bylo úkolem myslícího rozumu. Šlo o to, vynalézt nový, dokonalejší systém společenského řádu a naoktrojovat jej společnosti zvnějšku, propagandou, pokud možno příkladem vzorových experimentů. Tyto nové sociální systémy byly už předem odsouzeny k utopičnosti; čím podrobněji byly rozpracovány, tím víc musely upadat do pouhého fantazírování...

Saint-Simon byl syn velké francouzské revoluce, když vypukla, nebylo mu ještě ani třicet let. Revoluce byla vítězstvím třetího stavu, tj. velké masy národa činné ve výrobě a v obchodě, nad zahálčivými, dosud privilegovanými stavy, šlechtou a duchovenstvem. Ale toto vítězství třetího stavu se brzy demaskovalo jako výlučné vítězství malé části tohoto stavu, jako dobytí politické moci společensky privilegovanou vrstvou tohoto stavu, majetnou buržoazií. Tato buržoazie se sice už za revoluce rychle vyvíjela v důsledku spekulace s konfiskovaným a potom prodávaným pozemkovým majetkem šlechty a církve a v důsledku podvodů, které páchali na národu armádní dodavatelé. A právě panství těchto podvodníků přivedlo za direktoria Francii a revoluci na pokraj záhuby a dalo tím Napoleonovi záminku k jeho státnímu převratu. Tak v Saint-Simonově hlavě dostal protiklad mezi třetím stavem a privilegovanými stavy formu protikladu mezi "dělníky" a "zahaleči". Zahaleči, to byli nejen dřívější privilegovaní, nýbrž také všichni ti, kteří žili z rent, aniž se zúčastnili výroby a obchodu. A "dělníci", to byli nejen námezdní dělníci, nýbrž i továrníci, obchodníci, bankéři. Že zahaleči ztratili schopnost duchovního vedení a politického panství, to bylo jisté a revoluce to s konečnoou platností potvrdila. Že nemajetní tuto schopnost nemají, to se Saint-Simonovi zdálo prokázáno zkušenostmi z dob teroru. Kdo by ale měl vést a vládnout? Podle Saint-Simonova názoru věda a průmysl, které mělo spojit nové náboženské pouto, jež mělo obnovit jednotu náboženských názorů roztříštěnou od dob reformace - nutně mystické a přísně hierarchické "nové křesťanství". Ale věda, to byli oficiální učenci, a průmysl, to byli především aktivní buržoové, továrníci, obchodníci, bankéři. Tito buržoové se sice měli přeměnit v jakési veřejné úředníky, pověřence společnosti, avšak vůči dělníkům si měli podržet velitelské a také ekonomicky privilegované postavení. Zejména bankéři měli být povoláni k tomu, aby regulováním úvěru regulovali celou společenskou výrobu. Tento názor plně odpovídal době, kdy ve Francii teprve vznikal velký průmysl a s ním protiklad mezi buržoazií a proletariátem. Ale Saint-Simon zvlášť zdůrazňoval, že mu vždycky a všude jde především o osud "nejpočetnější a nejchudší třídy"...

Nacházíme-li u Saint-Simona geniální šíři pohledu, která vedla k tomu, že v jeho pracích jsou obsaženy v zárodku skoro všechny myšlenky dřívějších socialistů, kromě myšlenek čistě ekonomických, pak se u Fouriera shledáváme s pravou francouzsky duchaplnou, ale proto neméně hlubokou kritikou tehdejších společenských poměrů. Fourier bere buržoazii její nadšené předrevoluční proroky i její zištné porevoluční pochlebníky za slovo. Nemilosrdně odhaluje materiální i morální ubohost buržoazního světa; konfrontuje ji jak se skvělými sliby dřívějších osvícenců o společnosti, v níž bude vládnout jedině rozum, o civilizaci, která všechny obšťastní, o neomezené schopnosti lidstva zdokonalovat se, tak s barvitými frázemi tehdejších buržoazních ideologů; dokazuje, že nejnadnesenější frázi všude odpovídá nejubožejší skutečnost, a zahrnuje toto beznadějné fiasko fráze kousavým výsměchem. Fourier není jen kritik, jeho věčně veselá povaha z něho dělá satirika, a to jednoho z největších satiriků všech doby. Líčí stejně mistrně jako zábavně podvodné spekulace, které se rozbujely v době úpadku revoluce, i kramářství tehdejšího francouzského obchodu. Ještě mistrnější je jeho kritika buržoazní formy vztahů mezi pohlavími a postavení ženy v buržoazní společnosti. Fourier je první, kdo prohlašuje, že stupeň emancipace ženy je v každé společnosti přirozeným měřítkem všeobecné emancipace. 151) Nejvelkolepější je však Fourierovo pojetí dějin společnosti. Celý jejich dosavadní průběh dělí na čtyři vývojové stupně, divošství, patriarchát, barbarství a civilizaci, která se pak kryje s nynější takzvanou občanskou společností, tedy se společenským zřízením zaváděným od 16. století; dokazuje, "že civilizovaný řád povyšuje každou neřest, kterou barbarství provozuje jednoduchým způsobem, na složitý, dvojsmyslný, dvojznačný, pokrytecký způsob existence", že civilizace se pohybuje v "bludném kruhu", v rozporech, které stále znovu plodí, aniž je může překonat, takže dospívá k opaku toho, čeho chce dosáhnout nebo o čem předstírá, že toho chce dosáhnout. 152) Takže například "v civilizaci vzniká chudoba z nadbytku". 153) Fourier, jak vidět, ovládá dialektiku stejně mistrně jako jeho současník Hegel...

Zatímco ve Francii vyčistil zemi orkán revoluce, probíhal v Anglii tišší, ale proto neméně mohutný převrat...Ale nový způsob výroby byl teprve na začátku své vzestupové větve; byl to ještě normální, řádný, za daných okolností jedině možný způsob výroby. Ale už tehdy zplodil křiklavé sociální nešvary; stěsnání obyvatel bez domova v nejhorších obydlích velkých měst - rozklad všech starobylých a tradičních svazků, patriarchální podřízenosti, rodiny - nadměrnou práci zvláště žen a dětí v hrůzném měřítku - masovou demoralizaci pracující třídy, vržené náhle do zcela nových poměrů, z venkova do města, ze zemědělství do průmyslu, ze stabilních životních podmínek do nejistých a denně se měnících. Tehdy vystoupil jako reformátor devětadvacetiletý továrník, muž až vznešeně dětské prostoty a zároveň s vrozenou schopností vést lidi, jakou má málokdo. Robert Owen si osvojil učení materialistických osvícenců, že charakter člověka je produktem z jedné strany vrozené organizace a z druhé strany okolností, které člověka obklopují po celý život, zejména však v období vývoje. V průmyslové revoluci viděla většina příslušníků jeho stavu jen zmatek a chaos, dobrý jen k tomu, aby se v jeho kalných vodách lovilo, a k rychlému obohacení. Owen v ní viděl příležitost uplatnit svou oblíbenou tezi, a tím vnést do chaosu řád. Už se o to pokusil úspěšně v Manchesteru, kde řídil továrnu s více než pěti sty dělníků; od roku 1800 do roku 1829 vedl jako společník a ředitel podobným způsobem velkou přádelnu bavlny v New Lanarku ve Skotsku; měl jen větší volnost v jednání a dosáhl úspěchu, který ho proslavil po celé Evropě. Obyvatelstvo New Lanarku, které postupně vzrostlo na 2500 hlav a původně se skládalo z nejrozmanitějších a většinou značně demoralizovaných živlů, změnil v dokonalou vzornou kolonii, v níž opilství, policie, trestní soudy, procesy, chudinská péče a potřeba dobročinnosti byly neznámou věcí. A to prostě tím, že přesadil lidi do poměrů, které byly důstojnější člověka, a zejména tím, že dbal o pečlivou výchovu dorůstající generace. Vynalezl mateřské školy a poprvé je tu zavedl. Do dvou let chodily děti do školky, kde se bavily tak dobře, že se jim ani nechtělo domů. Zatímco jeho konkurenti nechávali dělníky pracovat 13 až 14 hodin denně, pracovalo se v New Lanarku jen 10 a 1/2 hodiny. Když ho bavlnářská krize donutila zastavit na čtyři měsíce práci, vyplácela se nepracujícím dělníkům nadále plná mzda. A přitom závod více než zdvojnásobil svou hodnotu a vynášel majitelům až do konce bohatý zisk.

S tím vším nebyl Owen ještě spokojen. Existence, kterou připravil svým dělníkům, nebyla podle jeho názoru ještě zdaleka důstojná člověka; "lidé byli mými otroky". Poměrně příznivé okolnosti, do nichž je přesadil, ještě zdaleka neumožňovaly všestranný racionální vývoj charakteru a rozumu, o svobodné životní činnosti ani nemluvě.

"A přece produkovala pracující část těchto 2500 lidí pro společnost právě tolik skutečného bohatství, kolik před necelým půl stoletím mohlo vyrobit 600 000 obyvatel. Ptal jsem se sám sebe: co se děje s rozdílem mezi bohatstvím spotřebovaným 2500 osobami a bohatstvím, které by bylo dříve spotřebovalo 600 000 lidí?"

Odpověď byla jasná. Tento rozdíl byl vynaložen na to, aby majitelům závodů vynesl 5 % úroku z vloženého kapitálu a kromě toho ještě přes 300 000 liber šterlinků (6 000 000 marek) zisku. A to, co platilo o New Lanarku, platilo v ještě větší míře o všech továrnách v Anglii.

"Bez tohoto nového bohatství vytvořeného stroji by nebyly mohly být vedeny války za svržení Napoleona a za zachování principu aristokratické společnosti. A přece byla tato nová moc dílem pracující třídy." **)

Jí tedy patřily i plody. Nové mohutné výrobní síly, které dosud sloužily jen k obohacování jednotlivců a k porobení mas, byly Owenovi základem pro přetvoření společnosti a měly jako společné vlastnictví všech pracovat jen pro společné blaho všech.

Tímto ryze obchodním způsobem, jako výsledek tak říkajíc obchodních výpočtů, vznikl owenovský komunismus. Tento praktický charakter si zachoval povždy. Tak v roce 1823 podal Owen návrh na odstranění bídy v Irsku zřízením komunistických kolonií a položil k němu úplný propočet pořizovacích nákladů, ročních výdajů a předpokládaných příjmů. Tak jsou v jeho definitivním plánu budoucnosti vypracovány technické podrobnosti, včetně půdorysu, nárysu a pohledu z ptačí perspektivy, s takovou znalostí věci, že kdyby byla Owenova metoda společenské reformy někdy přijata, dalo by se proti praktickým podrobnostem dokonce i z odborného hlediska jen máloco namítat.

Přechod ke komunismu znamenal v Owenově životě rozhodující obrat. Pokud vystupoval jako pouhý filantrop, sklízel jen bohatství, potlesk, čest a slávu. Byl nejpopulárnějším mužem v Evropě. Nejen příslušníci jeho stavu, i státníci a panovníci mu blahovolně naslouchali. Když však přišel se svými komunistickými teoriemi, karta se obrátila. Soudil, že společenské reformě stojí v cestě především tři velké překážky: soukromé vlastnictví, náboženství a současná forma manželství. Věděl, co ho čeká, když je napadne: všeobecné opovržení oficiální společnosti, ztráta společenského postavení. Ale nedal se zadržet, napadl je bezohledně a stalo se to, co čekal. Vyobcován z oficiální společnosti, umlčován tiskem, přiveden na mizinu nezdařenými komunistickými pokusy v Americe, jimž obětoval celý svůj majetek, obrátil se přímo na dělnickou třídu a v jejím středu působil ještě třicet let...

Způsob nazírání utopistů dlouho ovládal socialistické představy v 19.století a zčásti je ještě ovládá. Libovali si v něm donedávna všichni francouzští a angličtí socialisté a patří k němu také raný německý komunismus, včetně Weitlinga. Socialismus je pro ně všechny výraz absolutní pravdy, rozumu a spravedlnosti, a stačí jej jen objevit, aby vlastní silou dobyl svět; protože absolutní pravda je nezávislá na čase, prostoru a lidském dějinném vývoji, je to pouhá náhoda, kdy a kde je objevena. Přitom každý zakladatel školy přichází s nějakou absolutní pravdou, rozumem a spravedlností; a protože u každého z nich je zvláštní druh absolutní pravdy, rozumu a spravedlnosti podmíněn zase jeho subjektivním rozumem, jeho životními podmínkami, mírou jeho znalosti a myšlenkové vyspělosti, není v tomto konfliktu absolutních pravd možné jiné řešení, než že se navzájem obrušují. Z toho pak nemohlo vzejít nic jiného než jakýsi eklektický průměrný socialismus, jaký opravdu dodnes panuje v hlavách většiny socialistických dělníků ve Francii a v Anglii, jakási směsice méně pobuřujících kritických projevů, ekonomických pouček a představ různých zakladatelů sekt o budoucí společnosti, směsice, která připouští nejrozmanitější odstíny a kterou lze tím snáze namíchat, čím víc se jednotlivým součástem v proudu debaty ohladí ostré hrany určitosti jako kulatým oblázkům v potoce. Aby se ze socialismu udělala věda, musel být nejprve postaven na reálnou půdu.

________________________________________________________________

(*) Místo (u Hegela) o francouzské revoluci zní takto: "Myšlenka, pojem práva, se prosadila najednou, a stará konstrukce bezpráví tomu nemohla zabránit. Na myšlence práva byla tedy teď vybudována ústava, a o tento základ se mělo od nynějška všechno opírat. Ještě nikdy od té doby, co slunce stojí na obloze a kolem něho obíhají planety, se nestalo, aby se člověk stavěl na hlavu, tj. na myšlenku a podle ní budoval skutečnost. Anaxagoras první řekl, že nus, rozum, vládne světu; ale teprve teď dospěl člověk k tomu, že poznal, že myšlenka má vládnout duchovní skutečnosti. Byl to tudíž nádherný východ slunce. Všechny myslící bytosti společně oslavovaly tuto epochu. Vznešené pohnutí vládlo v oné době, entusiasmus ducha prochvíval světem, jako by teprve teď došlo ke smíření božského se světem." (Hegel, Philosophie der Geschichte, 1840, s.535.) - Není snad už nejvyšší čas, aby se proti takovým celkově nebezpečným podvratným naukám nebožtíka profesora Hegela uplatnil zákon proti socialistům? (Engelsova poznámka.)

(**) Z díla "The Revolution in Mind and Practice", pamětního spisu, adresovaného všem "rudým republikánům, komunistům a socialistům Evropy" a zaslaného francouzské prozatímní vládě z roku 1848, ale také "královně Viktorii a jejím odpovědným rádcům". (155) (Engelsova poznámka.)

(141) Podle Rousseauovy teorie žili lidé původně v přírodním stavu, v němž si byli všichni rovni. Se vznikem soukromého vlastnictví a s vývojem majetkové nerovnosti nastal prý "přechod lidí z přírodního stavu do stavu občanského" a vytvořil se stát založený na společenské smlouvě. Další vývoj politické nerovnosti vede však ke zničení této společenské smlouvy a ke vzniku nového přírodního stavu. Stát rozumu, založený na nové společenské smlouvě, má tento přírodní stav odstranit. Tuto teorii rozvíjí Rousseau ve svých dílech "Discours sur l'origine et les fondemens de l'inégalité parmi les hommes" [Pojednání o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi]. Amsterodam 1755, a "Du contrat social; ou, Principes du droit politique" [O společenské smlouvě; aneb Principy politického práva], Amsterodam 1762.

(142) Levelleři - zde opravdoví levelleři [rovnostáři] neboli diggeři [kopáči]; za anglické buržoazní revoluce ze 17. století představovali krajní levé křídlo levelleři; v průběhu revoluce se od nich oddělili diggeři, kteří hájili zájmy venkovské a městské chudiny, žádali zrušení soukromého vlastnictví půdy, propagovali ideje primitivního rovnostářského komunismu a pokoušeli se uskutečnit je v praxi společným obdělováním obecní půdy. Když byli Cromwellovým vojskem rozehnáni, nepostavili se vůbec na odpor, neboť chtěli v tomto boji použít pouze mírových prostředků a spoléhali na sílu přesvědčování.

(143) Engels má na mysli především díla představitelů utopického komunismu Thomase Mora "De optimo statu rei publicae deque nova insula Utopia" [O nejlepším stavu státu a o novém ostrově Utopii], 1523, a Tommassa Campanelly "Civitas solis" [Sluneční stát], 1623.

(144) Doba teroru - období revolučně demokratické diktatury jakobínů (červen 1793-červenec 1794), kdy jakobíni odpověděli revolučním terorem na kontrarevoluční teror girondistů a roajalistů. Direktorium (složené z pěti direktorů, z nichž jeden se volil každý rok znovu), nejvyšší orgán výkonné moci ve Francii, zřízený na základě ústavy z roku 1795, jež byla přijata po pádu revoluční diktatury jakobínů v roce 1794. Direktorium existovalo až do Bonapartova státního převratu z roku 1799; bylo vlastně francouzskou vládou, udržovalo režim teroru proti demokratickým silám a hájilo zájmy velké buržoazie.

(145) Míní se heslo Francouzské revoluce "Liberté! Égalité! Fraternité!" [Svoboda! Rovnost! Bratrství!].

(146) Saint-Simonovy Ženevské listy - "Letttres d' un habitant de Geneve a ses contemporains" [Listy obyvatele Ženevy současníkům] - první Saint-Simonovo dílo; napsal je v Ženevě roku 1802, vyšlo anonymně bez udání místa a doby vydání v Paříži roku 1803. První velké dílo Charlese Fouriera byla jeho kniha "Théorie de quatre mouvements et des destinées générales" [Teorie čtyř pohybů a všeobecných osudů], napsaná v prvních letech 19.století a vydaná anonymně v Lyoně roku 1808. New Lanark - přádelna bavlny u skotského města Lanarku, založená spolu s malým sídlištěm roku 1784.

(151) Tuto myšlenku vyložil Fourier už ve své první knize "Théorie des quatre mouvements", a to zejména v této všeobecné tezi: "Společenský pokrok a změny období jdou ruku v ruce s pokrokem emanciapce žen, úpadek společenského řádu jde ruku v ruce s omezováním svobody žen." Fourier z toho vyvozuje, že "rozšíření práv žen je hlavním principem veškerého společenského pokroku".

(152) Viz Charles Fourier, "Theorie de l' unité universelle" [Teorie univerzální jednoty], sv. 1 a 4. O bludném kruhu, ve kterém se pohybuje civilizace, viz Charles Fourier, "Le nouveau monde industriel et sociétaire, ou invention du procédé d' industrie attrayante et naturelle distribuée en séries passionées" [Nový svět industriální a sociální, aneb vynález postupu přitažlivé a přirozené výroby, rozdělené do sérií podle vášní]. I.vydání vyšlo v Paříži roku 1829.

(153) Charles Fourier, Oeuvres complétes, sv.6, Paříž 1845, s. 35.

(155) Robert Owen, "The revolution in the mind and practice of the human race; or, the coming change from irrationality to rationality" [Revoluce v myslích a praxi lidského rodu, aneb nastávající přechod od nerozumnosti k rozumnosti], Londýn 1849, s. 21-22.

 
Chcete vedieť dobrú stránku? www.komunisti.sk

WWW.KOMUNISTI.SK......................http://www.cccp.freeforums.org/