Zväz Sovietskych Socialistických Republík, ZSSR, CCCP, SSSR

Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !

http://www.cccp.freeforums.org http://www.cccp.freeforums.org http://www.cccp.freeforums.org http://www.cccp.freeforums.org http://www.cccp.freeforums.org http://www.cccp.freeforums.org http://www.cccp.freeforums.org

Proletári všetkých krajín spojte sa! пролетарии всех стран, соединяйтесь! Proletári všetkých krajín spojte sa! пролетарии всех стран, соединяйтесь!

Zdravim vsetkych spravnych ludi komunistov kto sa citi komunistom nech prejde na forum registruje sa a prida sa ku komunite komunistov. PRACI CEST!..........http://www.cccp.freeforums.org/"

http://www.cccp.freeforums.org...............http://www.cccp.freeforums.org...............http://www.cccp.freeforums.org/

4

Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844

Karel Marx

Tyto rukopisy vznikaly v době pařížské emigrace patrně v dubnu až srpnu roku 1844. Patří mezi první Marxovy práce, které bývají hodnoceny jako materialistické a komunistické. Bedřich Engels se ve spise "K dějinám Svazu komunistů" zmiňuje o tom, že na jaře 1845 "měl Marx svou materialistickou teorii dějin v hlavních rysech již úplně vypracovanou..."

Fakticky se zachovaly tři rukopisy. V prvním se Marx chystal na kritiku politiky a politické ekonomie. Jeho vlastní poznámky a závěry se v tomto rukopise střídají s rozsáhlými výpisky z prací řady autorů především ekonomické oblasti. Určitě si z něj nenechte ujít pasáž o odcizené práci.

Z druhého rukopisu se zachovaly jen poslední čtyři stránky, týkající se vztahů práce, kapitálu a pozemkového vlastnictví.

Třetí rukopis pak tvoří doplňky k nedochované části druhého rukopisu. Kromě problematiky práce, soukromého vlastnictví a komunismu, odcizení člověka či nadvlády peněz se Marx v tomto rukopise věnuje i rozboru Hegelovy dialektiky a filosofie.

Rukopisy zůstávaly dlouho v archivu německé sociální demokracie. Poprvé byly částečně vydány rusky r. 1927 ve III. svazku "Archivu Marxe a Engelse", poprvé úplně až roku 1932 německy v "Marx-Engels, Gesamtausgabe, Abt. I, Bd. 3.

Internetová verze vychází z I. vydání Praha 1961, Státní nakladatelství politické literatury. Z Marx-Engels, Gesamtausgabe I. iddíl, sv. 3 (str. 28-172) přeložil Zbyněk Sekal. Uspořádáno a redigováno podle Marx-Engels, Iz rannich proizvědenij (str. 517-642), Gospolitizdat, Moskva, 1956.

Předmluva[1]

Již v „Německo-francouzských ročenkách“ jsem oznámil, že uveřejním kritiku vědy o právu a státě formou kritiky Hegelovy filosofie práva.[2] Když jsem tuto práci připravoval k tisku, ukázalo se, že je naprosto nevhodné směšovat kritiku namířenou jen proti spekulaci s přímou kritikou různých předmětů, že by to brzdilo výklad a ztěžovalo pochopení látky. A nejen to: při bohatosti a rozmanitosti předmětů, které je třeba probrat, bylo by možno směstnat látku do jednoho spisu jen úplně aforisticky, a z takovéhoto aforistického podání by se mohlo zdát, že uspořádání je libovolné. Proto postupně v různých samostatných brožurách podám kritiku práva, morálky, politiky atd. a na závěr se pokusím ve zvláštní práci podat zase souvislost tohoto celku, vztah jednotlivých částí, a nakonec i kritiku spekulativního zpracování té látky. To je důvod, proč se v tomto spise dotýkám souvislosti politické ekonomie se státem, právem, morálkou, občanským životem atd. právě jen potud, pokud se politická ekonomie sama ex professo dotýká těchto předmětů.

Není třeba, abych nejdříve ujišťoval čtenáře obeznámeného s politickou ekonomií, že jsem k svým závěrům dospěl úplně empirickou analýzou, založenou na svědomitém kritickém studiu politické ekonomie.

<Ovšem nevědomý recenzent, který se snaží skrýt svou naprostou ignoranci a myšlenkovou chudobu tím, že pozitivnímu kritikovi hází na hlavu frázi „utopická fráze“ nebo i fráze jako: „úplně ryzí, úplně rozhodná, úplně kritická kritika“, „nejen právní, ale i společenská, úplně společenská společnost“, „kompaktní masová masa“, „vůdčí vůdcové masové masy“[3] — tento recenzent musí naopak podat teprve důkaz, že kromě svých teologických rodinných záležitostí má co mluvit i do světských záležitostí.>[*1]

Rozumí se samo sebou, že kromě francouzských a anglických socialistů jsem použil i prací německých socialistů. Ale co do obsažnosti a původnosti přicházejí pro tuto vědu v úvahu — kromě Weitlingových spisů — z německých prací jen Hessovy články, které uveřejnil v „Jedenadvaceti arších“[4], a Engelsův „Nástin kritiky politické ekonomie“[5] v „Německo-francouzských ročenkách“, kde jsem sám také načrtl docela povšechně základní rysy této práce.

<Kromě těchto autorů, kteří se kriticky zabývali politickou ekonomií, znamenají skutečný základ pozitivní kritiky vůbec, tedy i německé pozitivní kritiky politické ekonomie, teprve Feuerbachovy objevy; zdá se, že na jedné straně malicherná závist, na druhé straně skutečná zloba zosnovaly vyslovené spiknutí, aby udržely v tajnosti jeho spisy — „Filosofii budoucnosti“[6] a „Teze k reformě filosofie“ v „Anekdota“[7] — ačkoli z nich mlčky čerpají.>

Teprve od Feuerbacha se datuje pozitivní humanistická a naturalistická kritika. Čím nehlučněji, tím jistěji, hlouběji, rozsáhleji a trvaleji působí Feuerbachovy spisy, jediné spisy od Hegelovy „Fenomenologie“ a „Logiky“, v nichž je obsažena skutečná teoretická revoluce.

Domnívám se na rozdíl od kritických teologů [8] naší doby, že bylo naprosto nutné, abych se v závěrečné kapitole tohoto spisu vypořádal s Hegelovou dialektikou a vůbec s jeho filosofií, neboť to zatím ještě nikdo neučinil — ale tato nedůkladnost je nevyhnutelná, protože i kritický teolog zůstává teologem, musí tedy buďto vycházet z určitých předpokladů filosofie jako autority, anebo, začne-li v procesu kritiky a pod vlivem cizích objevů pochybovat o filosofických předpokladech, zbaběle a neodůvodněně od nich utíká, abstrahuje od nich, svou podrobenost těmto předpokladům a zlost z této podrobenosti dává najevo už jen negativně, neuvědoměle a sofisticky.

<Projevuje ji jen negativně a neuvědoměle tím, že jednak ustavičně znovu a znovu ujišťuje o čistotě své vlastní kritiky, jednak, ve snaze odvrátit zřetel pozorovatele i svůj vlastní zřetel od nutného vypořádání kritiky s místem jejího zrodu — s Hegelovou dialektikou a vůbec s německou filosofií — od tohoto nutného povznesení moderní kritiky nad její vlastní omezenost a primitivnost, usiluje naopak vyvolat zdání, že tu snad kritika má co činit už jen s jakousi omezenou podobou kritiky mimo sebe — třeba kritiky 18. století — a s omezeností masy. Konečně, objeví-li někdo — jako třeba Feuerbach — něco z podstaty filosofických předpokladů kritického teologa, tváří se kritický teolog, jako by to byl objevil on, a tohoto zdání dosahuje tak, že se proti autorům, kteří jsou ještě v zajetí filosofie, ohání v podobě hesel výsledky takových objevů, a přitom je sám nedovede rozvíjet; anebo dovede sám sebe přesvědčit, že je dokonce povznesen nad takové objevy, a to tím, že u těch elementů Hegelovy dialektiky, s kterými se ještě nesetkal v kritice této dialektiky, které mu kritika ještě neservírovala, nesnaží se, ani nedovede sám uvést tyto elementy na správnou míru, nýbrž potají, poťouchle a skepticky je uplatňuje proti takové kritice Hegelovy dialektiky, tedy třeba kategorií zprostředkujícího důkazu proti kategorii pozitivní pravdy počínající sebou samou, uplatňuje ji tajnůstkářsky v podobě, která je pro ni příznačná. Teologický kritik si totiž myslí, že je docela přirozené, že pokud jde o filosofii, je třeba učinit vše, aby on sám mohl žvanit o čistotě, rozhodnosti, o celé té kritické kritice, a sám o sobě si domýšlí, že opravdu překonal filosofii tím, že třeba u některého Hegelova momentu pociťuje, že u Feuerbacha chybí, neboť teologický kritik, byť se i sebevíc klaněl spiritualistické modle „sebevědomí“ a „ducha“, nedostane se od pocitu k vědomí.>

Teologická kritika — třebaže na počátku hnutí byla skutečným momentem pokroku — není konec konců, přesně vzato, nic jiného než vrchol a důsledek staré filosofické a zejména hegelovské transcendence, ovšem v pitvorné karikované teologické podobě. Na jiném místě zevrubně doložím tuto zajímavou spravedlnost dějin, tuto historickou Nemesis, která způsobuje, že teologie, odjakživa bolavé místo filosofie, musí teď sama na sobě znázornit i záporné vyústění filosofie — tj. její rozklad.[9]

<Můj výklad naopak ukáže, nakolik ani Feuerbachovy objevy o podstatě filosofie neodstranily dosud nutnost kriticky se vypořádat s filosofickou dialektikou — přinejmenším k tomu, aby mohly být dokázány.>

Mzda

Mzda je určována nepřátelským bojem mezi kapitalistou a dělníkem. Nutnost vítězství pro kapitalistu. Kapitalista může žít déle bez dělníka než dělník bez kapitalisty. Spolčování mezi kapitalisty je docela obvyklé a prospívá jim; spolčování dělníků je zakázáno a zle se jim vyplácí. Mimoto pozemkový vlastník a kapitalista mohou rozmnožit své důchody o průmyslové zisky, kdežto dělník příjmy, které mu dává průmysl, nemůže rozmnožit ani o pozemkovou rentu, ani o úroky z kapitálu. Proto tak velká konkurence mezi dělníky. Jedině pro dělníka je tedy oddělení kapitálu, pozemkového vlastnictví a práce nutným, podstatným a škodlivým oddělením. Kapitál a pozemkové vlastnictví nemusí setrvávat v této abstrakci, kdežto dělníkova práce v ní setrvat musí.

Pro dělníka je tedy oddělení kapitálu, pozemkové renty a práce zhoubné.

Nejnižší a jedině nutná sazba mzdy je určována tím, aby se dělník obživil po dobu, kdy pracuje, plus tolik, aby mohl uživit rodinu a aby nevymřeli dělníci jako druh. Podle Smitha je obvyklá mzda nejnižší mzda, která se srovnává se simple humanité [*2] [10], totiž s existencí hovada.

Poptávka po lidech reguluje nutně produkci lidí jako kteréhokoli jiného zboží. Je-li nabídka o mnoho větší než poptávka, je část dělníků nucena žebrat nebo umřít hladem. Existence dělníka je tedy redukována na podmínku existence jakéhokoli jiného zboží. Z dělníka se stalo zboží, a může mluvit o štěstí, dokáže-li se udat. A poptávka, na které závisí život dělníka, závisí na rozmaru boháčů a kapitalistů. Převýší-li kvantita nabídky poptávku, pak jedna z částí, které konstituují cenu, zisk, pozemková renta, mzda, je placena pod cenou, část těchto určení se tedy vymyká tomuto schématu, a tak tržní cena tíhne k přirozené ceně jakožto ústřednímu bodu. Ale 1) je pro dělníka při velké dělbě práce nejtěžší zaměřit svou práci jinam, 2) při jeho podřízeném poměru ke kapitalistovi je postižen ze všech nejdříve.

To, že tržní cena tíhne k přirozené ceně, znamená tedy pro dělníka největší a bezpodmínečnou ztrátu. A právě tím, že kapitalista je schopen zaměřit svůj kapitál jinam, je dělník, omezený na určité pracovní odvětví, buďto připraven o chleba, nebo donucen podrobit se všem požadavkům tohoto kapitalisty.

Náhodné a nenadálé výkyvy tržní ceny postihují pozemkovou rentu méně než část ceny proměněnou v zisk a platy, ale méně postihují zisk než mzdu. Na jednu mzdu, která stoupá, připadá většinou mzda, která je ustálena, a mzda, která klesá.

Dosáhne-li kapitalista zisku, nemusí to nutně znamenat zisk i pro dělníka, ale ztrácí-li kapitalista, znamená to nutně i ztrátu pro dělníka. Tak neznamená pro dělníka zisk, udržuje-li kapitalista tržní cenu nad přirozenou cenou s pomocí výrobního nebo obchodního tajemství, monopolů nebo výhodné polohy svého pozemku.

Dále: Ceny práce jsou mnohem konstantnější než ceny životních prostředků. Často jsou v protikladném poměru. V roce drahoty se třeba mzda zmenší vinou menší poptávky, zvýší se, protože zdraží životní prostředky: kolísá tedy. Rozhodně se určitá část dělníků octne na dlažbě. V letech nízkých cen se mzda zvyšuje, protože se zvyšuje poptávka, snižuje se, protože klesají ceny životních prostředků. Tedy kolísá.

Další nevýhoda pro dělníka:

Ceny za práci různých druhů dělníků se mezi sebou liší mnohem víc než zisky různých odvětví, na kterých se podílí kapitál. U práce se projevuje všechna přirozená, duchovní i sociální rozmanitost individuální činnosti a platí se za ni různá mzda, kdežto mrtvý kapitál postupuje vždy stejně a je netečný vůči skutečné individuální činnosti.

Vůbec je třeba podotknout, že utrpí-li dělník i kapitalista stejně, pak dělník utrpí na své existenci, kapitalista však na zisku ze svého mrtvého mamonu.

Dělník musí bojovat nejen o prostředky k svému fyzickému životu, musí bojovat, aby získal práci, tj. musí bojovat o možnost, o prostředky, aby mohl uskutečnit svou činnost.

Vezměme tři hlavní situace, v nichž může být společnost, a zkoumejme, jaké je v nich postavení dělníka.

1) Upadá-li bohatství společnosti, trpí dělník nejvíc, neboť: Ačkoli dělnická třída nemůže dosáhnout takových zisků jako třída vlastníků za příznivého stavu společnosti, zato její úpadek nepřináší zase žádné jiné třídě více utrpení).[11]

2) Vezměme nyní takovou-společnost, ve které je bohatství na vzestupu. Toto je jediný stav příznivý dělníkovi. Zde dochází ke konkurenci mezi kapitalisty. Poptávka po dělnících převyšuje jejich nabídku. Ale:

Za prvé: Zvýšení mzdy způsobuje mezi dělníky přepracovanost. Čím víc chtějí vydělat, tím víc svého času musí obětovat, a zbavujíce se naprosto jakékoli svobody, musí vykonávat otrockou práci v područí hrabivosti. Zároveň si tím zkracují život. To, že si takto zkracují život, je pro dělnickou třídu jako celek příznivá okolnost, protože tím vzniká neustále nutnost další nabídky. Tato třída musí stále obětovat část sebe samé, aby docela nezahynula.

Dále: Kdy je společnost v takovém stavu, ve kterém víc a víc bohatne? Tehdy, když v zemi rostou kapitály a důchody. To je však možné jen

α) tím, že se nahromadí velké množství práce, neboť kapitál je nahromaděná práce; tedy tím, že dělníkovi je odnímáno stále víc jeho produktů, že jeho vlastní práce se vůči němu stále víc stává cizím vlastnictvím a prostředky jeho existence i jeho činnosti se stále víc koncentrují v rukou kapitalisty.

β) Hromadění kapitálu zmnožuje dělbu práce, dělba práce zmnožuje počet dělníků; a naopak počet dělníků zmnožuje dělbu práce, tak jako dělba práce zmnožuje hromadění kapitálu. Tato dělba práce na jedné straně a hromadění kapitálu na druhé straně způsobují, že se dělník víc a víc stává závislým čistě na práci a to na určité, velmi jednostranné, strojové práci. Je tedy duchovně i tělesně snižován na úroveň pouhého stroje a místo člověka se z něho stává jakási abstraktní činnost a břicho, a zrovna tak upadá do stále větší závislosti na všech výkyvech tržní ceny, na způsobu použití kapitálů a na rozmaru boháčů. Stejně tak tím, že roste třída lidí, kteří jen pracují, zvyšuje se i konkurence mezi dělníky, snižuje se tedy jejich cena. Toto postavení dělníka vrcholí v tovární výrobě.

γ) Ve společnosti, kde vzrůstá blahobyt, mohou žít z úroků z peněz už jen největší boháči. Všichni ostatní musí buďto něco podnikat se svým kapitálem, nebo jej vložit do obchodu. Tím se tedy zvětšuje konkurence mezi kapitály, zvětšuje se koncentrace kapitálů, velcí kapitalisté přivádějí malé kapitalisty na mizinu a část bývalých kapitalistů klesá do třídy dělníků, kterou tento přírůstek zčásti zase postihuje stlačením mzdy a přivádí ji do ještě větší závislosti na malém počtu velkých kapitalistů; tím, že ubylo kapitalistů, prakticky už téměř neexistuje jejich konkurence vzhledem k dělníkům a tím, že přibylo dělníků, ještě víc mezi nimi vzrostla konkurence, stala se ještě nepřirozenější a ještě násilnější. Proto se část dělnictva nutně ocitá ve stavu, kdy musí žebrat nebo hladovět, zrovna tak jako část středních kapitalistů nutně klesá do stavu dělníků.

Tedy i takový stav společnosti, který je pro dělníka nejpříznivější, vede nutně k tomu, že dělník pracuje nad své síly a záhy umírá, klesá na úroveň stroje, upadá do područí kapitálu, který se proti němu nebezpečně hromadí, a to vede k nové konkurenci mezi dělníky, takže část dělníků musí buďto umřít hlady nebo žebrat.

Zvyšování mzdy probouzí v dělníkovi kapitalistovu žádostivost zbohatnout, ale tu může uspokojit jen tím, že jí obětuje ducha i tělo. Zvyšování mzdy předpokládá hromadění kapitálu a nese je s sebou; tím se produkt práce dělníkovi stále víc odcizuje. Právě tak vede dělba práce k tomu, že se dělník stává stále jednostrannějším a závislejším, a zároveň vyvolává nejen konkurenci lidí, ale i konkurenci strojů. Protože dělník klesl na úroveň stroje, může vůči němu stroj vystupovat jako konkurent. A konečně, tak jako hromadění kapitálu zvětšuje kvantitu průmyslu, tedy dělníků, tak zásluhou této akumulace vede táž kvantita průmyslu k větší kvantitě výrobků, tím vzniká nadvýroba, a ta končí buď tím, že velká část dělníků je vysazena na dlažbu, nebo že je jejich mzda redukována na úplně ubohé minimum.

To jsou následky stavu společnosti, který je pro dělníka nejpříznivější, totiž stavu rostoucího, vzestupného bohatství.

Ale nakonec musí tento vzestupný stav jednou přece jen vyvrcholit. A jaké bude potom postavení dělníka?

3) „V zemi, která dosáhla nejvyššího stupně bohatství, by mzda i úroky z kapitálu byly velmi nízké. Mezi dělníky by konkurence při hledání zaměstnání byla tak velká, že by se mzdy snížily na tolik, kolik stačí k obživě příslušného počtu dělníků, a protože země by již byla dostatečně zalidněna, nemohl by se tento počet zvyšovat.“[12]

Toto plus by muselo zemřít.

Tedy ve stavu, kdy je společnost na sestupu, stoupá dělníkova bída, ve stavu vzestupném je bída komplikovaná, v dovršeném stavu je bída ustálená.

Ale protože podle Smitha není šťastná taková společnost, kde většina trpí, protože však stav největšího bohatství společnosti vede k tomuto utrpení většiny a protože politická ekonomie (vůbec společnost, ve které rozhodují zájmy jednotlivců) vede k tomuto stavu největšího bohatství, pak je tedy cílem politické ekonomie, aby společnost byla nešťastná.

Pokud jde o poměr mezi dělníkem a kapitalistou, je třeba ještě poznamenat, že zvyšování mzdy je pro kapitalistu víc než vyváženo zkracováním délky pracovní doby, a že zvyšování mzdy a zvyšování úroků z kapitálu působí na cenu zboží jako jednoduchý úrok a úrok z úroků.

Uvažujme teď z hlediska ekonoma a srovnejme podle něho teoretické i praktické nároky dělníků.

Ekonom nám říká, že původně a co do pojmu patří celý produkt práce dělníkovi. Ale zároveň nám říká, že ve skutečnosti náleží dělníkovi ta nejmenší a nejnevyhnutelnější část produktu; jen tolik, kolik je zapotřebí ne k tomu, aby existoval jako člověk, nýbrž k tomu, aby existoval jako dělník, ne k tomu, aby rozmnožil lidstvo, nýbrž k tomu, aby rozmnožil otrockou třídu dělníků.

Ekonom nám říká, že všechno se kupuje za práci a že kapitál není nic než nahromaděná práce, ale zároveň nám říká, že dělník, který ani zdaleka nemůže koupit všechno, musí prodávat sebe a své lidství.

Pozemková renta lenošivého majitele pozemků činí většinou třetinu výnosu půdy a zisk podnikavého kapitalisty dokonce dvojnásobek peněžního úroku, zatímco to, co připadne v nejlepším případě dělníkovi navíc v podobě mzdy, činí tolik, že mu ze čtyř dětí musí dvě hladovět a umřít.

Podle ekonomů zvětšuje člověk hodnotu produktů přírody jedině prací, práce je jeho činným vlastnictvím, kdežto pozemkový vlastník a kapitalista, kteří jakožto pozemkový vlastník a jakožto kapitalista jsou pouze privilegovanými a zahálčivými bohy, mají podle téže ekonomie všude převahu nad dělníkem a předpisují mu zákony.

Zatímco podle ekonomů je práce jedinou neproměnnou cenou věcí, není nic nahodilejšího než cena práce, není nic vydáno napospas větším výkyvům.

Zatímco dělba práce zvyšuje produktivní sílu práce, bohatství a zjemnělost společnosti, zbídačuje dělníka až na úroveň stroje. Zatímco práce způsobuje hromadění kapitálu a tím i rostoucí blahobyt společnosti, zvětšuje stále dělníkovu závislost na kapitalistovi, nutí ho k větší konkurenci, vhání ho do šíleného chvatu nadvýroby, po níž následuje zrovna taková ochablost.

Zatímco podle ekonomů se zájem dělníka nikdy nestřetává se zájmem společnosti, je společnost vždy a nutně v rozporu s dělníkovým zájmem.

Podle ekonomů se dělníkův zájem nikdy nestřetává se zájmem společnosti 1) proto, že zvýšení mzdy je víc než nahrazeno zmenšením délky pracovní doby, vedle ostatních následků, které jsme vyložili předtím, a 2) proto, že vzhledem k společností je celý hrubý produkt čistým produktem, a jen vzhledem k soukromé osobě má čistý produkt nějaký význam.

Ale z ekonomových výkladů, aniž o tom ví, plyne, že práce nejen za nynějších podmínek, ale vůbec pokud je jejím účelem pouhé zvětšování bohatství, je sama o sobě škodlivá, zhoubná.

*

Co do pojmu jsou pozemková renta a kapitálový zisk srážky strhované ze mzdy. Ale ve skutečnosti je mzda srážka, kterou země a kapitál poskytují dělníkovi, je to ústupek produktu práce dělníkovi, práci.

Ve stavu, kdy společnost upadá, je dělník postižen nejtíže. Tím, že na něj tlak doléhá obzvlášť tíživě, je vinno jeho postavení dělníka, ale tlak jako takový je způsobován postavením společnosti.

Ale ve stavu, kdy je společnost na vzestupu, je záhuba a chudnutí dělníka produktem jeho práce a bohatství jím vytvořeného. Tedy nouze, která pramení ze samé podstaty dnešní práce.

Stav největšího bohatství společnosti, ideál, kterého se však přece jen přibližně dosahuje, který je přinejmenším účelem politické ekonomie i občanské společnosti, znamená pro dělníky trvalou nouzi.

Rozumí se samo sebou, že na proletáře, tj. na toho, kdo žije bez kapitálu a pozemkové renty, čistě z práce, a to z práce jednostranné, abstraktní, pohlíží politická ekonomie jen jako na dělníka. Proto může stanovit poučku, že dělník, zrovna tak jako každý kůň, musí vydělat tolik, aby mohl pracovat. Nevšímá si dělníka v době, kdy nepracuje, nepohlíží na něj jako na člověka, nýbrž přenechává takovéto zkoumání trestnímu soudnictví, lékařům, náboženství, statistickým přehledům, politice a dozorci nad chudáky.

Povznesme se nyní nad úroveň politické ekonomie a pokusme se odpovědět na dvě otázky, plynoucí z dosavadního výkladu, který jsme podali téměř slovy ekonomů.

1) Jaký význam má ve vývoji lidstva tato redukce největší části lidstva na abstraktní práci?

2) V čem chybují reformátoři en détail[*3], kteří buďto chtějí zvýšit mzdu a tím zlepšit postavení dělnické třídy, anebo se domnívají (jako Proudhon), že účelem sociální revoluce je, aby mzdy byly stejné)?

V politické ekonomii se práce vyskytuje jen v podobě výdělečné činnosti.

„Lze tvrdit, že taková zaměstnání, která předpokládají zvláštní vlohy nebo delší průpravu, jsou teď vcelku výnosnější než dříve; kdežto poměrná mzda za mechanicky jednotvárnou činnost, ve které je možno kohokoli rychle a snadno zaučit, poklesla a nutně musela poklesnout při vzrůstající konkurenci. A právě tento druh práce je za nynějšího stavu její organizace ještě daleko nejčastější. Když tedy dělník první kategorie vydělá dnes sedmkrát tolik, jiný dělník druhé kategorie právě tolik, jako dejme tomu před padesáti lety, pak ovšem oba dva průměrně vydělávají čtyřikrát víc. Jenže když v určité zemi připadá na první kategorii práce jen 1000, na druhou milión lidí, pak na tom 999 000 lidí není lépe než před padesáti lety, a jsou na tom hůře, jestliže zároveň stouply ceny životních potřeb. Takovéto povrchní výpočty průměru mají sloužit k tomu, aby byl utajen faktický stav nejpočetnější třídy obyvatelstva. Velikost mzdy je mimoto jen jeden moment pro odhad dělnického příjmu, protože pro stanovení dělnického příjmu se musí ještě zásadně přihlížet k jeho zajištěnému trvání, a to je přece úplně vyloučené v anarchii takzvané volné konkurence, kde ustavičně znovu a znovu dochází k výkyvům a váznutí. Konečně je třeba přihlédnout ještě k tomu, jaká byla dříve a jaká je dnes obvyklá pracovní doba. Ta však v Anglii pro dělníky bavlnářského průmyslu už asi dvacet pět let, tedy právě od té doby, co byly zavedeny stroje přinášející úsporu práce, byla vinou ziskuchtivosti podnikatelů zvýšena na dvanáct až šestnáct hodin denně, a stoupání v jedné zemi a v jednom odvětví průmyslu se více nebo méně muselo projevit i jinde, neboť všude se stále ještě uznává, že bohatí mají právo naprostého vykořisťování chudých.“ (Schulz, Pohyb výroby, str. 65. [13])

„Ale i kdyby snad bylo pravda to, co je mylné, že se totiž zvýšil průměrný příjem všech tříd společnosti, přesto by bylo možné, aby rozdíly a poměrné nesrovnalosti příjmu vzrostly, a tím by pak ostřeji vynikly protiklady mezi bohatstvím a chudobou. Neboť právě proto, že stoupá úhrnná výroba, a právě tou měrou, jak výroba stoupá, rostou také potřeby, choutky a nároky, a relativní chudoba může tedy vzrůstat, zatímco absolutní chudoba se zmenšuje. Samojed není chudý, když má svůj rybí tuk a ztuchlé ryby, protože v uzavřené společnosti, ve které žije, mají všichni stejné potřeby. Ale ve státě, který je na vzestupu, který dejme tomu během deseti let zvýší svou úhrnnou výrobu v poměru ke společnosti o třetinu, tam se dělníkovi, který si na počátku i na konci tohoto desítiletí vydělá stejně, nevede už stejně dobře, nýbrž jeho schopnost uspokojit potřeby klesla o třetinu.“ (Tamtéž, str. 65, 66.)

Ale pro politickou ekonomii je dělník jen pracující zvíře, hovado redukované na nejomezenější tělesné potřeby.

„K tomu, aby se lid svobodněji duchovně rozvíjel, musí se vymanit z područí svých tělesných potřeb, musí přestat být nevolníkem těla. Především mu tedy musí zbývat čas, aby mohl pracovat i duševně a aby mohl mít i duchovní požitky. Tento volný čas přinesou pokroky v organizaci práce. Vždyť dnes, při nových hnacích silách a při zlepšeném strojnictví, zastane jediný dělník v továrnách na bavlnu často práci, kterou dříve vykonávalo 100, ba i 250 až 300 dělníků. Podobně je tomu ve všech odvětvích výroby, protože vnější přírodní síly jsou stále víc donucovány, aby se podílely na lidské práci. Jestliže tedy dříve k tomu, aby bylo uspokojeno určité množství hmotných potřeb, bylo zapotřebí vynaložit určitou dobu a lidskou sílu, kterých později bylo třeba vynaložit o polovinu méně, pak zároveň, aniž by se nějak zkrátily smyslové slasti, se uvolnilo o tolik více času pro duchovní tvoření a pro duchovní požitky... Ale i o rozdělení kořisti, kterou ukrádáme starému Chronu v jeho nejvlastnější oblasti, rozhoduje ještě nazdařbůh slepá, nespravedlivá náhoda. Ve Francii vypočítali, že za dnešního stavu výroby by stačilo, kdyby každý, kdo je schopen práce, pracoval denně pět hodin, aby byly uspokojeny všechny hmotné zájmy společnosti... Bez ohledu na časové úspory dosažené zdokonalením strojnictví se pro velký počet obyvatel doba otrocké práce v továrnách jen prodloužila.“ (Tamtéž, str. 67, 68.)

„Aby se přešlo od složité ruční práce, je zapotřebí rozložit ji na její nejjednodušší úkony. Tu však zprvu připadne strojům jen část jednotvárně se opakujících úkonů, kdežto druhá část připadne lidem. Jak vyplývá z povahy věci i ze shodných zkušeností, škodí taková trvale jednotvárná činnost zrovna tak duchu jako tělu; a proto, spojuje-li se takto strojová výroba s pouhou dělbou práce mezi větší počet lidských rukou, musí se mimoto ukázat i všechny nevýhody ruční práce. Mimo jiné se projevují velkou úmrtností továrních dělníků... Nepřihlíželo se... k tomuto velkému rozdílu, nakolik lidé pracují s pomocí strojů a nakolik pracují jako stroje.“ (Tamtéž, str. 69.)

„Ale v budoucnosti života národů se nerozumné přírodní síly působící ve strojích stanou našimi otroky a nevolníky.“ (Tamtéž, str. 74.)

„V anglických přádelnách je zaměstnáno jen 158 818 mužů a 196 818 žen. Na každých 100 dělníků v továrnách na bavlnu v lancasterském hrabství připadá 103 dělnic, a ve Skotsku dokonce 209. V anglických továrnách na zpracování lnu v Leedsu bylo na 100 dělníků 147 dělnic; v Drudenu a na východním skotském pobřeží dokonce 280. V anglických továrnách na hedvábí mnoho dělnic; v továrnách na vlnu, kde se vyžaduje větší pracovní síla, více mužů... Také v severoamerických továrnách na bavlnu bylo v roce 1833 zaměstnáno vedle 18 593 mužů ne méně než 38 927 žen. Změnami v organizaci práce připadl tedy ženskému pohlaví širší okruh výdělečné činnosti… ženy mají hospodářsky samostatnější postavení… obě pohlaví se vzájemně sblížila ve svých sociálních vztazích.“ (Str. 71—72, tamtéž.)

„V anglických přádelnách s parním a vodním pohonem pracovalo v roce 1835: 20 558 dětí ve věku od 8 do 12 let; 35 867 ve věku od 12 do 13 let, a konečně 108 208 ve věku od 13 do 18 let... Další pokroky mechaniky, odnímající lidem stále víc a víc všechna jednotvárná zaměstnání, způsobují ovšem, že se pozvolna odstraňuje tento zlořád. Jenže právě těmto rychlejším pokrokům stojí ještě v cestě okolnost, že kapitalisté si mohou velmi snadno a lacino přivlastnit síly nižších tříd, dokonce i dětí, aby je upotřebili a spotřebovali místo prostředků mechaniky.“ (Schulz, Pohyb výroby, str. 70—71.)

„Výzva lorda Broughama dělníkům: ‚Staňte se kapitalisty!‘.., zlo je v tom, že milióny lidí si mohou vydělat na skrovné živobytí jen vysilující prací, která je tělesně ničí a mrzačí mravně i duševně; že dokonce musí považovat za štěstí, když je stihne neštěstí, že našli takovou práci.“ (Str. 60 tamtéž.)

„Aby mohli vůbec žít, jsou nemajetní nuceni vstoupit přímo nebo nepřímo do služby k majetným, to jest odevzdat se do jejich područí.“ (Pecqueur, „Nová teorie sociální ekonomie“ atd., str. 409.) [14]

„Sloužící — odměnu; dělníci — mzdu; zaměstnanci — plat nebo příjmy.“ (Tamtéž, str. 409—410.)

„Pronajímat svou práci“, „propůjčovat svou práci za úroky“, „pracovat místo druhých“ na jedné straně.

„Pronajímat pracovní materiál“, „propůjčovat pracovní materiál za úroky“, „nechat pracovat druhé místo sebe“ na druhé straně. (Tamtéž,str. 411.)

„Toto uspořádání hospodářství odsuzuje lidi k tak nízkým zaměstnáním, k tak bezútěšnému a trpkému ponížení, že divošství proti tomu vypadá jako královské postavení.“ (Tamtéž, str. 417—418.)

„Prostituování třídy nemajetných ve všech možných podobách .(Str. 421—422.) Hadráři.

Ch. Loudon ve spise „Řešení problému obyvatelstva a obživy“, Paříž 1842 [15], udává, že v Anglii je na 60 000 až 70 000 prostitutek. Stejně početné prý jsou i femmes d‘une vertu douteuse [*4]. (Str. 228.)

„Tato nešťastná stvoření na dlažbě žijí od chvíle, kdy vkročila na cestu neřesti, průměrně šest nebo sedm let. Má-li se počet prostitutek udržet na výši 60 000 až 70 000, pak se tedy ve třech královstvích nejméně 8000 až 9000 žen musí každoročně oddat tomuto hanebnému povolání, to jest přibližně 24 nových obětí denně anebo průměrně jedna každou hodinu. Vládne-li týž poměr na celé zeměkouli, musí tedy ustavičně existovat jeden a půl miliónu těchto nešťastnic.“ (Tamtéž, str. 229.)

„Lidnatost chudiny roste s její chudobou, a na hranici krajní nouze se tísní největší počet lidských bytostí, aby si navzájem upíraly právo trpět... V roce 1821 mělo Irsko 6 801 827 obyvatel. V roce 1831 stoupl tento počet na 7 764 010 obyvatel; to je přírůstek o 14 procent za deset let. V Leinsteru, v oblasti, kde panuje největší blahobyt, stoupl počet obyvatelstva jen o 8 procent, kdežto v Connaughtu, v nejchudší oblasti, činil přírůstek 21 procent.“ (Citováno podle parlamentních jednání o Irsku, uveřejněných v Anglii. Vídeň 1840.) Buret, „O bídě“ atd., sv. I, str. 36-37 [16]. „Politická ekonomie pohlíží na práci abstraktně jako na nějakou věc; práce je zboží; je-li cena vysoká, je po zboží velká poptávka; je-li nízká, je velká nabídka; jakožto zboží musí práce stále více klesat na ceně; nutně k tomu vede jednak konkurence mezi kapitalistou a dělníkem, jednak konkurence mezi dělníky.“ „…dělnické obyvatelstvo, prodavač práce, je donuceno spokojit se s nejmenším podílem na výrobku.., cožpak je teorie práce jakožto zboží něco jiného než teorie skrytého otroctví?“ (Tamtéž, str. 43.) „Proč se na práci pohlíželo jen jako na směnnou hodnotu?“ (Tamtéž, str. 44.) „Velké dílny kupují především práci žen a dětí, protože je levnější než práce mužů.“ (Tamtéž.) „Vůči tomu, kdo ho používá, není dělník v postavení svobodně prodávajícího.., kapitalista má vždycky úplnou volnost používat práce, a dělník je vždycky nucen ji prodávat. Hodnota práce přijde úplně nazmar, není-li ustavičně prodávána. Práci, na rozdíl od skutečného (zboží), nelze akumulovat, ba ani ji nelze našetřit.“

„Práce je život, a nevyměňuje-li se život dennodenně za životní prostředky, trpí a brzy zahyne. K tomu, aby byl lidský život zbožím, je tedy nutno připustit otroctví.“ (Tamtéž, str. 49—50.) „Je-li tedy práce zbožím, pak je zbožím velmi neblahých vlastností. Ale není jím dokonce ani podle zásad politické ekonomie, protože to není svobodný výsledek svobodného obchodování. Nynější hospodářský řád stlačuje zároveň cenu i mzdu; zdokonaluje dělníka a degraduje člověka.“ (Tamtéž, str. 52—53.)

„Z průmyslu se stala válka a z obchodu hra.“ (Tamtéž, str. 62.)

„Stroje na zpracování bavlny (v Anglii) představují už samy o sobě 84 miliónů řemeslníků.“

Dosud byl průmysl ve stavu dobyvačné války: „životy lidí, kteří tvořili její vojsko, plýtvala zrovna tak lhostejně jako velcí dobyvatelé. Jejím cílem byla držba bohatství, a ne štěstí lidí.“ (Buret, tamtéž, str. 20.) „Tyto“ (totiž hospodářské) „zájmy, nechá-li se jim úplná volnost, se musí... nutně navzájem střetávat; nerozhodne mezi nimi nic než válka, a výsledky války přinášejí jedněm porážku a smrt, druhým vítězství... Ve srážce dvou protikladných sil se věda snaží zjednat pořádek a rovnováhu: nepřetržitá válka je podle jejího soudu jediný prostředek, jak dosáhnout míru; této válce se říká konkurence.“ (Tamtéž, str. 23.)

„K tomu, aby byla průmyslová válka vedena úspěšně, je zapotřebí početných vojsk, které válka může nahromadit do jednoho bodu a po chuti decimovat. A vojáci tohoto vojska nesnášejí námahu, která je jim ukládána, ani z dévouement [*5], ani z povinnosti; jen proto, aby se vyhnuli tvrdé nutnosti hladu. Necítí ani oddanost, ani uznalost k svým velitelům; ti se svými podřízenými nesouvisí žádným citem přízně; neznají je jako lidi, ale jen jako nástroje výroby, které musí co nejvíc vynášet a způsobovat co možno nejmenší výlohy. Tyto nárůdky dělníků, víc a víc utiskované, nejsou dokonce zbaveny ani starosti, aby se jich stále používalo; průmysl, který je svolal dohromady, jim dovoluje žít, jen když je potřebuje; a jakmile se jich může zbavit, bez nejmenšího rozmýšlení je opustí; a dělníci jsou nuceni nabízet svou osobu a svou sílu za cenu, kterou jím páni ráčí přiznat. Čím je jejich práce, kterou jim dávají, delší, trýznivější, odpornější, tím méně za ni dostanou zaplaceno; leckterý z nich si za šestnáct hodin práce denně, při neustálé dřině, jen tak tak koupí právo neumřít.“ (Tamtéž, str. 68—69.)

„Jsme přesvědčeni... a v tom jsou s námi zajedno komisaři, které parlament pověřil, aby vyšetřili postavení ručních tkalců... že velká průmyslová města by zakrátko ztratila své dělnické obyvatelstvo, kdyby nedostávala ze sousedních venkovských oblastí ustavičné posily zdravých lidí, nové krve.“ (Tamtéž, str. 362.)

Zisk z kapitálu

1. Kapitál

1) Na čem je založen kapitál, tj. soukromé vlastnictví produktů cizí práce?

„Není-li kapitál nic jiného než krádež nebo podvod, pak přesto je zapotřebí součinnosti zákonodárství, aby bylo posvěceno dědictví.“ (Say, sv. I, str. 136, pozn. [17])

Jak se stát vlastníkem výrobních fondů? Jak se stát vlastníkem produktů vytvořených s pomocí těchto fondů?

Pozitivním právem. (Say, sv. II, str. 4.)

Čeho se nabývá s kapitálem, například s dědictvím velkého jmění?

„Člověk, který například zdědí veliké bohatství, nemusí ještě nutně získat politickou moc. Druh síly, kterou naň tato držba bezprostředně a přímo přenáší, je síla kupní, je to právo volně nakládat s veškerou prací druhých anebo s veškerým produktem této práce, který je v tu dobu na trhu.“ (Smith, sv. I, str. 61.)

Kapitál je tedy moc ovládat práci a její produkty. Kapitalista má tuto moc ne kvůli svým osobním nebo lidským vlastnostem, nýbrž potud, pokud je vlastníkem kapitálu. Kupní síla jeho kapitálu, které se nic neubrání, je jeho moc.

Později uvidíme nejprve, jak kapitalista s pomocí kapitálu vykonává svou vládu nad prací, ale potom také, jak kapitál vládne samému kapitalistovi.

Co je kapitál?

Určité množství práce, nashromážděné a uložené do zásoby. (Smith, sv. II, str. 312.)

Kapitál je nashromážděná práce.

2) Fondy, zásoby (stock) je každé nahromadění produktů země a manufakturní práce. Zásoby znamenají kapitál jen tehdy, plynou-li z něho vlastníkovi nějaké důchody nebo zisk. (Smith, sv. II, str. 191.)

2. Zisk z kapitálu

Zisk z kapitálu je něco úplně jiného než mzda. Tato rozdílnost se projevuje dvojím způsobem: Za prvé se zisky z kapitálu úplně řídí hodnotou použitého kapitálu, ačkoli u různých kapitálů může být práce dozoru a řízení stejná. K tomu potom přistupuje, že ve velkých továrnách je všechna tato práce svěřena jednomu vedoucímu úředníkovi, jehož plat se vůbec neřídí velikostí kapitálu, na jehož výkon dozírá. A ačkoli se tu práce vlastníka kapitálu rovná téměř nule, přesto požaduje zisky úměrné jeho kapitálu. (Smith, sv. I, str. 97—99.)

Proč kapitalista požaduje tento poměr mezi ziskem a kapitálem?

Nemohl by mít žádný zájem používat dělníky, kdyby neočekával z prodeje jejich práce něco víc, než je zapotřebí, aby se doplnily fondy zálohované na mzdu, a nemohl by mít žádný zájem použít spíše velkou než malou položku z fondů, kdyby jeho zisk nebyl úměrný velikosti použitých fondů. (Smith, sv. I, str. 96—97.)

Kapitalista tedy za prvé vydělává na mzdách, za druhé na zálohovaných surovinách.

A jaký je poměr zisku ke kapitálu?

Určit průměrnou mzdu v daném místě a v daném čase je už velmi těžké, a ještě těžší je určit zisk z kapitálů. Proměnlivost cen zboží, s nímž kapitál obchoduje, úspěchy i neúspěchy jeho konkurentů a zákazníků, tisíce jiných náhod, jimž je zboží vystaveno při dopravování i ve skladištích, to všechno způsobuje, že se zisk každým dnem, ba téměř každou hodinu mění. (Smith, sv. I, str. 179—180.) I když je tedy nemožné přesně určit zisky z kapitálů, přece je možno utvořit si o nich jakousi představu podle úroku z peněz. Může-li se s penězi hodně vydělat, pak se za jejich užití hodně platí, dá-li se za jejich užití vydělat málo, platí se málo. (Smith, sv. I, str. 181). Poměr, jaký musí běžná úroková sazba zachovávat vůči sazbě čistého zisku, se nutně mění podle toho, jak stoupá nebo klesá zisk. Ve Velké Británii se odhaduje na dvojnásobek úroků to, čemu obchodníci říkají slušný, přiměřený, rozumný zisk; všechny tyto výrazy vlastně nevyjadřují nic jiného než obvyklý a běžný zisk. (Smith, sv. I, str. 198.)

Jaká je nejnižší sazba zisku? A jaká je nejvyšší?

Nejnižší míra běžného zisku z kapitálů musí být vždy o něco vyšší než je zapotřebí k tomu, aby bylo možno uhradit případné ztráty, s kterými se musí počítat při každém použití kapitálu. Toto surplus je vlastně zisk čili čistý zisk. Stejně je tomu s nejnižší sazbou úrokové míry. (Smith, sv. I, str. 196.)

Nejvyšší míra, jaké mohou dostoupit běžné zisky, je ta, která u většiny zboží pohltí veškerou pozemkovou rentu a redukuje mzdu u dodávaného zboží na nejnižší cenu, na pouhé živobytí dělníka po dobu, kdy pracuje. Tím nebo oním způsobem je vždycky nutno dělníka živit, dokud je ho používáno k nějaké denní práci; pozemková renta může úplně odpadnout. Příklad: V Bengálsku lidé indické obchodní společnosti. (Smith, sv. I, str. 197—198.)

Kromě všech výhod nepatrné konkurence, z nichž kapitalista v tomto případě smí těžit, může docela počestně udržovat tržní cenu nad přirozenou cenou.

Za prvé s pomocí obchodního tajemství, je-li trh hodně vzdálen od těch, kteří na něm kupují: totiž tím, že se zatajují změny v cenách, zvyšování cen nad přirozený stav. Tímto zatajováním se totiž dosahuje toho, aby jiní kapitalisté nevkládali svůj kapitál rovněž do tohoto oboru.

Dále s pomocí výrobního tajemství, kdy kapitalista s větším ziskem dodává při menších výrobních nákladech své zboží za tytéž anebo dokonce nižší ceny než jeho konkurenti. — (Podvod zatajováním není nemravný? Obchodování na burze.) — Dále: kde je výroba vázána na určité místo (jako například drahá vína) a kdy nikdy nelze uspokojit poptávku za hotové. Konečně: s pomocí monopolů jednotlivců i společností. Monopolní cena je co možno nejvyšší. (Smith, sv. I, str. 120—124.)

Jiné nahodilé příčiny, které mohou zvýšit zisk z kapitálu: získání nového území anebo nových druhů podnikání často zvětšují, a to i v bohaté zemi, zisk z kapitálů, protože starým obchodním odvětvím odnímají část kapitálů, zmenšují konkurenci, umožňují dodávat na trh méně zboží, jehož ceny potom stoupnou; ti,kteří s takovým zbožím obchodují, mohou si pak vypůjčovat na vyšší úroky. (Smith, sv. I, str. 190.)

Čím více je určitý druh zboží opracováván, čím více se stává předmětem manufaktury, tím víc stoupá ta část ceny, která připadá na mzdu a zisk, v poměru k části, která připadá na pozemkovou rentu. Podle toho, jak postupně roste podíl ruční práce na tomto zboží, zvětšuje se nejen množství zisků, nýbrž každý následující zisk je větší než předešlý, protože kapitál, z něhož pochází, se nutně neustále zvětšuje. Kapitál, který zaměstnává tkalce, musí být vždy větší než kapitál, který zaměstnává přadláky, protože nejen nahrazuje onen kapitál i s jeho zisky, ale platí nadto ještě mzdy tkalcům a je nutné, aby zisky byly vždy úměrné kapitálu. (Tamtéž, sv. I, str. 102—103.)

Rostoucí podíl lidské práce na produktu přírody a na opracovávaném produktu přírody nevede tedy k růstu mzdy, nýbrž jednak zvyšuje počet kapitálů, z nichž plynou zisky, jednak zvětšuje poměr každého dalšího kapitálu k předchozím.

O zisku, který plyne kapitalistovi z dělby práce, povíme později.

Kapitalista má dvojí zisk, za prvé z dělby práce, za druhé vůbec z rostoucího podílu lidské práce na produktu přírody. Čím větší je podíl lidské práce na určitém zboží, tím větší je zisk z mrtvého kapitálu.

V jedné a téže společnosti je průměrná míra kapitálových zisků mnohem bližší těže úrovni než mzda za různé druhy práce. (Tamtéž, sv. I, str. 228.) Při různých způsobech vynakládání kapitálu se obvyklá míra zisku mění podle větší nebo menší jistoty, že se kapitál vrátí. „Míra zisku se zvyšuje s rizikem, i když ne úplně úměrně.“ (Tamtéž, str. 226—227.)

Rozumí se samo sebou, že zisky z kapitálu stoupají také uvolněním nebo menší nákladností oběživa (například papírové peníze).

3. Panství kapitálu nad prací a pohnutky kapitalisty

Jedinou pohnutkou, která rozhoduje o tom, zda majitel kapitálu použije svého kapitálu v zemědělství, v manufaktuře nebo v některém odvětví obchodu ve velkém nebo v drobném, je zřetel k jeho vlastnímu zisku. Nikdy ho nenapadne vypočítávat, kolik produktivní práce uvede do pohybu podle toho, jak ho použije anebo o kolik se tím zvýší hodnota ročního výnosu pozemků a práce jeho země. (Smith, sv. II, str. 400 až 401.)

Pro kapitalistu je nejužitečnější takové použití kapitálu, které mu při stejné jistotě vynese největší zisk. Toto použití není vždy nejužitečnější pro společnost; nejužitečnější je takové, kterého se použije k tomu, aby se zužitkovaly produktivní přírodní síly. (Say, sv. II, str. 130—131.)

Všechno nejdůležitější podnikání, při němž se užívá práce, je osnováno a řízeno lidmi, kteří vynakládají kapitál; a cílem, který si pří všech těchto plánech a úkonech vytyčují, je zisk. Tedy: Míra zisku nestoupá, jako je tomu u pozemkové renty a u mzdy, s blahobytem společnosti a neklesá, jako u nich, když společnost upadá. Naopak, tato míra je sama od sebe nízká v zemích bohatých a vysoká v zemích chudých; a nejvyšší v zemích, které nejrychleji spějí do zkázy. Zájem této třídy není tedy tak spjat se zájmy celé společnosti, jak je tomu u pozemkové renty a u mzdy... Zvláštní zájem těch, kteří se zabývají zvláštním odvětvím obchodu nebo manufaktury, liší se vždycky v jistém směru od zájmu společnosti a často je dokonce jeho nesmiřitelným protikladem.

Zájmem obchodníka je vždycky rozšiřovat trh a omezit konkurenci prodávajících... Je to třída lidí, jejíž zájmy nejsou nikdy zcela stejné se zájmy společnosti, lidí, jejichž zájmem je zpravidla klamat a poškozovat společnost. (Smith, sv. II, str. 163—165.)

4. Akumulace kapitálů a konkurence mezi kapitalisty

Rozmnožení kapitálů, které zvyšuje mzdu, má tendenci zmenšit zisk kapitalistů pomocí konkurence mezi kapitalisty. (Smith, Sv. I, str. 179.)

„Dělí-li se například o tento kapitál potřebný pro obchodování se smíšeným zbožím v určitém městě dva různí obchodníci, bude konkurence mezi nimi nutit oba, aby prodávali levněji, než kdyby byl kapitál v rukou jediného obchodníka; a kdyby se o něj dělilo dvacet obchodníků, pak bude konkurence právě tím živější a tím menší bude také pravděpodobnost, že se spolčí, aby zvýšili ceny svého zboží.“ (Smith, sv. II, str. 372—373.)

A protože víme, že ceny monopolu jsou co možno nejvyšší, protože zájem kapitalistů je i z obyčejného ekonomického hlediska v nesmiřitelném protikladu vůči společnosti, protože zvýšení zisku z kapitálu působí na cenu zboží jako úrok z úroků (Smith, sv. I, str. 199—201), je tedy konkurence jedinou pomocí proti kapitalistům, která podle tvrzení politické ekonomie působí stejně blahodárně na zvyšování mzdy jako na láci zboží ve prospěch konzumující veřejnosti.

Jenže konkurence je možná jedině tak, že se rozmnoží kapitály, a to v rukou mnoha majitelů. Vznik mnoha kapitálů je možný jen s pomocí mnohostranné akumulace, protože kapitál vzniká vůbec jedině akumulací a mnohostranná akumulace se nutně zvrací v akumulaci jednostrannou. Konkurence mezi kapitály zvětšuje akumulaci kapitálů. Akumulace, která je za vlády soukromého vlastnictví koncentrací kapitálu v rukou malého počtu lidí, je vůbec nutným důsledkem, ponechá-li se kapitálům jejich přirozený běh, a s pomocí konkurence tím spíše úplně prorazí toto přirozené určení kapitálu.

Slyšeli jsme, že zisk z kapitálu je úměrný jeho velikosti. Necháme-li zprvu úplně stranou záměrnou konkurenci, akumuluje se tedy velký kapitál úměrně podle své velikosti rychleji než kapitál malý.

Podle toho, nehledě už vůbec ke konkurenci, je akumulace velkého kapitálu mnohem rychlejší než akumulace menšího kapitálu. Ale sledujme, jak tomu bude dále.

Rozmnožením kapitálů se s pomocí konkurence zmenšují zisky z kapitálů. Především je tedy postižen malý kapitalista.

Předpokladem rozmnožení kapitálů a velkého počtu kapitálů je dále rostoucí bohatství země.

„V zemi, která by již dosáhla nejvyššího stupně bohatství, je obvyklá míra zisku tak malá, že úroková míra, jakou tento zisk dovoluje platit, je příliš nízká, než aby mohl Lit z úroků z peněz někdo jiný než největší boháči. Všichni lidé se středně velkým majetkem musí tedy sami používat svůj kapitál, musí něco podnikat nebo se pustit do některého odvětví obchodu.“ (Smith, sv. I, str. 196—197.)

Takovýto stav je politické ekonomii nejmilejší.

„Poměr mezi úhrnem kapitálů a důchodů určuje všude poměr, jaký bude mezi průmyslem a zahálkou; kde mají vrch kapitály, tam vládne průmysl; a kde důchody, vládne zahálka.“ (Smith, sv. II, str. 325.)

Jak je tomu potom s používáním kapitálu za této zvětšené konkurence?

S růstem kapitálů musí postupně vzrůstat i množství fondů, jež lze půjčovat na úrok; růstem těchto fondů se zmenšuje úrok z

 
Chcete vedieť dobrú stránku? www.komunisti.sk

WWW.KOMUNISTI.SK......................http://www.cccp.freeforums.org/