Zväz Sovietskych Socialistických Republík, ZSSR, CCCP, SSSR

Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !   Proletári všetkých krajín spojte sa !

http://www.cccp.freeforums.org http://www.cccp.freeforums.org http://www.cccp.freeforums.org http://www.cccp.freeforums.org http://www.cccp.freeforums.org http://www.cccp.freeforums.org http://www.cccp.freeforums.org

Proletári všetkých krajín spojte sa! пролетарии всех стран, соединяйтесь! Proletári všetkých krajín spojte sa! пролетарии всех стран, соединяйтесь!

Zdravim vsetkych spravnych ludi komunistov kto sa citi komunistom nech prejde na forum registruje sa a prida sa ku komunite komunistov. PRACI CEST!..........http://www.cccp.freeforums.org/"

http://www.cccp.freeforums.org...............http://www.cccp.freeforums.org...............http://www.cccp.freeforums.org/

2

Cena, mzda, zisk

 

Karl Marx

 

Občané!

 

Dříve než přistoupím k našemu tématu, dovolte mi několik úvodních poznámek.

 

Kontinent zachvátila úplná epidemie stávek a všude se volá po zvýšení mezd. Tato otázka se bude projednávat na našem kongresu.2 Vy, kteří stojíte v čele Mezinárodního sdružení, byste měli mít na tuto důležitou otázku pevný názor. Pokládám proto za svou povinnost vyložit tuto otázku podrobně, přes nebezpečí, že podrobím vaši trpělivost pevné zkoušce.

 

Další poznámka, kterou musím úvodem učinit, se týká občana Westona. Domnívaje se, že jedná v zájmu dělnické třídy, vyložil nejen před vámi, nýbrž i veřejně hájil názory, které, jak je mu známo, jsou u dělnické třídy krajně nepopulární. Takového důkazu morální statečnosti si každý z nás musí vysoce vážit. Třebaže budu mluvit bez obalu, doufám, že občan Weston nakonec shledá, že souhlasím s tím, co se mi jeví jako správná základní myšlenka jeho tezí, i když tyto teze musím v jejich nynější formě považovat za teoreticky nesprávné a prakticky nebezpečné.

 

A teď přejdu rovnou k věci.

 

1. Výroba a mzdy

Argumentace občana Westona vycházela v podstatě ze dvou předpokladů:

 

1. že suma národní produkce je neměnná, že je to stálé množství čili veličina, jak by řekli matematikové;

 

2. že suma reálných mezd, tj. mezd měřených množstvím zboží, které za ně lze koupit, je neměnná suma, stálá veličina.

 

Jeho první tvrzení je mylné na první pohled. Uvidíme, že hodnota i masa produkce každým rokem vzrůstá, že vzrůstá produktivní síla národní práce a že se množství peněz nutné k oběhu této rostoucí produkce ustavičně mění. Co platí na konci roku a o různých letech srovnaných navzájem, platí také pro každý průměrný den v roce. Množství čili velikost národní produkce se ustavičně mění. Není to veličina stálá, nýbrž proměnná, a i když nepřihlížíme ke změnám v počtu obyvatel, musí to být veličina proměnná, protože se neustále mění akumulace kapitálu a produktivní síla práce. Je nesporné, že kdyby dnes stoupla všeobecná míra mezd, pak by tento vzestup, ať by měl jakékoli další následky, sám o sobě bezprostředně nezpůsobil změnu v sumě produkce. Vycházel by nejprve z daného stavu. Jestliže však národní produkce byla před vzestupem mezd proměnná, a ne stálá, zůstane proměnná, a ne stálá i po zvýšení mezd.

 

Předpokládejme však, že suma národní produkce je stálá, a ne proměnná. Dokonce i pak bude to, co náš přítel Weston pokládá za logický závěr, stále jen ničím nepodložené tvrzení. Máme-li dané číslo, řekněme osm, nebrání absolutní hranice tohoto čísla jeho částem, aby měnily své relativní hranice. Kdyby zisk činil šest a mzda dvě, mohla by mzda stoupnout.na šest a zisk klesnout na dvě, a přece by celkový počet zůstal osm. A tak stálá suma produkce by nijak nedokazovala, že suma mezd je stálá. A jak dokazuje náš přítel Weston tuto stálost? Tím, že to tvrdí.

 

Ale i kdybychom připustili jeho tvrzení, vyplývala by z něho dvojí možnost, zatímco on sám vidí jen jednu. Je-li suma mezd stálá veličina, nelze ji ani zvětšovat, ani zmenšovat. Jestliže si tedy dělníci počínají pošetile, když se domáhají dočasného zvýšení mezd, počínali by si neméně pošetile i kapitalisté, kdyby usilovali o dočasné snížení mezd. Náš přítel Weston nepopírá, že dělníci si za určitých okolností mohou vynutit zvýšení mezd, protože však je podle jeho názoru jejich suma svou povahou stálá, musí následovat reakce. Na druhé straně však přítel Weston také ví, že si kapitalisté mohou vynutit snížení mezd, a vskutku se o to také ustavičně pokoušejí. Podle principu stálých mezd by měla v tomto případě nastat reakce stejně jako v předešlém případě. Proto by si dělníci počínali správně, kdyby se stavěli proti pokusům o snížení mezd nebo proti už prováděnému snižování mezd. Jednali by tedy správně, kdyby se domáhali zvýšení mezd, neboť každá reakce proti snížení mezd je akcí za zvýšení mezd. Tedy i podle principu stálých mezd, který razí občan Weston, se dělníci mají za určitých okolností spojovat a bojovat za zvýšení mezd.

 

Jestliže občan Weston odmítá tento závěr, musí se zříci i předpokladu, z něhož tento závěr vyplývá. Nesmí pak říkat, že suma mezd je stálá kvantita, nýbrž že suma mezd, třebaže nemůže a nesmí stoupat, může a musí klesat, kdykoli se kapitálu zlíbí ji snížit. Zlíbí-li se kapitalistovi krmit vás brambory místo masem a ovsem místo pšenicí, musíte přijmout jeho vůli jako zákon politické ekonomie a podrobit se jí. Je-li v jedné zemi míra mezd vyšší než v druhé, například ve Spojených státech vyšší než v Anglii, museli byste si tento rozdíl v míře mezd vysvětlovat rozdílem mezi vůlí amerického kapitalisty a vůlí anglického kapitalisty, což je metoda, která by zajisté velmi zjednodušila studium nejen ekonomických, ale i všech ostatních jevů.

 

Ale i pak bychom se mohli zeptat, proč se vůle amerického kapitalisty liší od vůle anglického kapitalisty. A abychom mohli na tuto otázku odpovědět, museli bychom opustit oblast vůle. Velebníček mi může namlouvat, že vůle boží je jiná ve Francii a jiná v Anglii. Kdybych na něm chtěl, aby mi tuto dualitu vůle vysvětlil, měl by možná tolik drzosti, že by mi odpověděl, že je to boží vůle mít jinou vůli ve Francii a jinou v Anglií. Ale náš přítel Weston je jistě poslední, kdo by se chtěl úplně vzdát rozumného způsobu myšlení a takto argumentovat.

 

Jistěže je vůlí kapitalisty uchvátit co nejvíc. A nám jde o to, abychom nemluvili o jeho vůli, ale abychom zkoumali jeho moc, meze této moci a charakter těchto mezí.

 

2. Výroba, mzda, zisk

 

To, co nám tu přednesl občan Weston, by se bylo vešlo do oříšku.

 

Všechny jeho vývody se redukují na toto: Donutí-li dělnická třída třídu kapitalistů, aby jí platila v podobě peněžité mzdy 5 šilinků místo 4, vrátí jí kapitalista v podobě zboží hodnotu 4 šilinků místo hodnoty 5 šilinků. Dělnická třída by v tomto případě musela zaplatit 5 šilinků za to, co před zvýšením mezd kupovala za 4 šilinky. Ale proč je tomu tak? Proč dává kapitalista směnou za 5 šilinků jen hodnotu 4 šilinků? Protože suma mezd je stálá. Proč se však ustálila v hodnotě zboží ve výši 4 šilinků? Proč ne v hodnotě 3 nebo 2 šilinků nebo nějaké jiné libovolné částce? Jsou-li hranice sumy mezd určeny ekonomickým zákonem, který je nezávislý na vůli kapitalisty i na vůli dělníka, měl občan Weston především tento zákon uvést a dokázat. Ale pak by byl měl také dokázat, že suma mezd skutečně vyplácených v každém daném časovém úseku vždycky přesně odpovídá nezbytné sumě mezd a nikdy se od ní neodchyluje. Na druhé straně, jestliže dané hranice sumy mezd závisí na pouhé kapitalistově vůli nebo na hranících jeho chamtivosti, jsou to hranice libovolné. Není na nich nic nezbytného. Mohou se měnit podle kapitalistovy vůle, a mohou se tedy měnit i proti jeho vůli.

 

Občan Weston ilustroval svou teorii tímto příměrem: Je-li v míse určité množství polévky, kterou má sníst určitý počet osob, množství polévky se nezvětší tím, že se zvětší lžíce. Nechť mi občan Weston promine, řeknu-li, že tento příměr je poněkud mdlé chuti. Připomíná mi trochu podobenství, kterého použil Menenius Agrippa. Když římští plebejové stávkovali proti římským patricijům, vyprávěl jim patricij Agrippa, že patricijské břicho vyživuje plebejské údy státního těla. Agrippovi se však nepodařilo dokázat, že někdo může živit údy jednoho člověka tím, že naplňuje břicho druhého. Občan Weston zase zapomněl, že v míse, z níž jedí dělníci, je celý produkt národní práce a že k tomu, aby si nabírali víc, nebrání ani malý objem mísy, ani skrovnost jejího obsahu, ale jen a jen malý rozměr jejich lžic.

 

Jaký trik umožňuje kapitalistovi, aby za 5 šilinků vracel hodnotu 4 šilinků? Zvyšování ceny zboží, které prodává. Avšak závisí zvyšování cen, a vůbec změna cen zboží, závisí snad ceny zboží samy na pouhé vůli kapitalisty? Nebo je naopak třeba určitých okolností, aby se tato vůle mohla uplatnit? Není-li tomu tak, je stoupání a klesání tržních cen, jejich neustálá fluktuace neřešitelnou hádankou.

 

Předpokládáme-li, že nenastala žádná změna ani v produktivní síle práce, ani v množství kapitálu a použité práce, ani v hodnotě peněz, v nichž se oceňují hodnoty výrobků, nýbrž jen změna v míře mezd, jak by mohlo toto stoupání mezd ovlivnit ceny zboží?Jedině tím, že ovlivňuje stávající poměr mezí poptávkou po tomto zboží a jeho nabídkou.

 

Je naprosto správné, že dělnická třída jako celek vydává a musí vydávat svůj příjem za nezbytné životní prostředky. Všeobecné zvýšení míry mezd by tedy vyvolalo zvýšení poptávky po nezbytných životních prostředcích, a tudíž i zvýšení jejich tržních cen. Kapitalisté, kteří tyto nezbytné životní prostředky vyrábějí, by se za vzestup mezd odškodnili vzestupem tržních cen svého zboží. Ale jak by tomu bylo u ostatních kapitalistů, kteří nevyrábějí nezbytné životní prostředky? A nemyslete si, že je takových kapitalistů málo. Uvážíte-li, že 2/3 národního produktu spotřebovává 1/5 obyvatelstva – nebo dokonce jen 1/7 obyvatelstva, jak prohlásil nedávno jeden člen Dolní sněmovny – pochopíte, jak ohromná část národního produktu se musí vyrábět v podobě přepychového zboží nebo se za ně směňovat a jaké obrovské množství nezbytných životních prostředků se musí vyplýtvat na lokaje, koně, kočky atd.; toto plýtvání, jak víme ze zkušeností, je vždy velmi omezováno stoupáním cen nezbytných životních prostředků.

 

Jak by na tom tedy byli kapitalisté, kteří nevyrábějí nezbytné životní prostředky? Ti by se přece nemohli za pokles míry zisku způsobený všeobecným zvýšením mezd odškodnit zvýšením ceny svých zboží, protože poptávka po těchto zbožích nevzrostla. Jejich příjem by se zmenšil a mimoto z tohoto ztenčeného příjmu by museli platit za totéž množství zdražených životních prostředků víc než dříve. Nejen to. Protože se jejich příjem zmenšil, měli by méně na výdaje na přepychové zboží, a tak by poklesla jejich vzájemná poptávka po jejich vlastním zboží. V důsledku tohoto poklesu poptávky by klesly ceny jejich zboží. V těchto průmyslových odvětvích by proto poklesla míra zisku nejen v jednoduchém poměru k všeobecnému zvýšení míry mezd, ale ve složeném poměru ke všeobecnému zvýšení mezd, vzestupu cen nezbytných životních prostředků a poklesu cen přepychového zboží.

 

Jaké by byly důsledky této rozdílnosti míry zisku u kapitálů použitých v různých průmyslových odvětvích? Byly by ovšem tytéž jako ve všech případech, kdy z toho či onoho důvodu vznikají rozdíly v průměrné míře zisku v různých sférách výroby. Kapitál a práce by odplývaly z méně výnosných odvětví do výnosnějších; a odplývání kapitálu a práce by trvalo tak dlouho, dokud by nabídka v jednom průmyslovém odvětví nevzrostla úměrně zvýšené poptávce a dokud by v jiných odvětvích nepoklesla úměrně snížené poptávce. Jakmile by nastala tato změna, všeobecná míra zisku v různých výrobních odvětvích by se znovu vyrovnala. Protože všechny přesuny vznikly původně z pouhé změny v poměru mezi poptávkou a nabídkou různého zboží, zmizel by s odstraněním příčiny i její následek a ceny by se vrátily na svou dřívější hladinu a do rovnováhy. Pokles míry zisku, způsobený zvýšením mezd, by nezůstal omezen na několik průmyslových odvětví, nýbrž stal by se všeobecným. Ve shodě s naším předpokladem by nenastala změna ani v produktivní síle práce, ani v celkové sumě produkce, ale tato daná suma produkce by změnila svou formu. Větší část produktu by tu byla v podobě nezbytných životních prostředků, menší část v podobě přepychových předmětů anebo, což je v podstatě totéž, menší část by se směňovala za zahraniční přepychové zboží a spotřebovala ve své původní formě, nebo, což je zase v podstatě totéž, větší část domácího produktu by se směňovala za zahraniční nezbytné životní prostředky místo za přepychové zboží. Všeobecné zvýšení míry mezd by tedy vyvolalo po dočasném zmatku v tržních cenách jedině všeobecný pokles míry zisku, aniž by vedlo k nějaké trvalé změně cen zboží.

 

Namítne-li někdo, že při této argumentaci vycházím z předpokladu, že celý přírůstek mezd se vydává na nezbytné životní prostředky, odpovím, že jsem vzal předpoklad pro názory občana Westona nejpříznivější. Kdyby se přírůstek mezd vydával za předměty, které dříve nevcházely do spotřeby dělníků, nebylo by třeba dokazovat reálný vzrůst jejich kupní síly. Protože však toto zvýšení jejich kupní síly je pouze důsledkem zvýšení mezd, musí přesně odpovídat poklesu kupní síly kapitalistů. Úhrnná poptávka po zboží by tedy nevzrostla, ale změnily by se součásti, které tuto poptávku tvoří. Zvýšená poptávka na jedné straně by byla vyvážena sníženou poptávkou na druhé straně. Protože úhrnná poptávka zůstává nezměněna, nemohla by nastat žádná změna ani v tržních cenách zboží.

 

Tak stojíme před dilematem: buď se přírůstek mezd vydává stejnou měrou za všechny spotřební předměty –pak musí být zvýšená poptávka na straně dělnické třídy vyvážena sníženou poptávkou na straně třídy kapitalistů – anebo se přírůstek mezd vydává pouze za některé předměty, jejichž tržní ceny pak dočasně stoupají. Tím způsobené zvýšení míry zisku v jedněch průmyslových odvětvích a její snížení v druhých způsobí pak změnu v rozdělení kapitálu a práce, změnu, která bude trvat tak dlouho, dokud nabídka v souladu se zvýšenou poptávkou v jednom průmyslovém odvětví nestoupne a v souladu se zmenšenou poptávkou v druhém odvětví neklesne. Za prvního předpokladu nenastane změna v cenách zboží. Za druhého předpokladu se po určitém kolísání tržních cen směnné hodnoty zboží vrátí na svou dřívější úroveň. Za obou předpokladů nebude mít všeobecné zvýšení míry mezd koneckonců žádný jiný účinek než všeobecný pokles míry zisku.

 

Občan Weston, chtěje zapůsobit na vaši fantazii, vás vyzval, abyste si představili, jaké nesnáze by způsobilo všeobecné zvýšení mezd anglických zemědělských dělníků z 9 šilinků na 18. Považte jen, volal, jak nesmírně by vzrostla poptávka po nezbytných životních prostředcích a jak by v důsledku toho strašně stouply jejich ceny! Vždyť všichni víte, že průměrná mzda amerického zemědělského dělníka je víc než dvakrát vyšší než průměrná mzda anglického zemědělského dělníka, ačkoli ceny zemědělských výrobků jsou ve Spojených státech nižší než ve Spojeném království, ačkoli celkový poměr mezi kapitálem a prací je ve Spojených státech týž jako v Anglii a ačkoli úhrn roční produkce je ve Spojených státech mnohem menší než v Anglii. Proč tedy náš přítel bije na poplach? Prostě proto, aby nás odvedl od skutečné otázky. Zvýšit náhle mzdy z 9 šilinků na 18 by znamenalo zvýšit je náhle o 100 %. My však vůbec nediskutujeme o tom, je-li možné, aby se všeobecná míra mezd v Anglii zvýšila rázem o 100 %. Nám vůbec nejde o velikost zvýšení, která v každém praktickém případě musí záviset na daných okolnostech a řídit se jimi. Máme jen prozkoumat, jak bude působit všeobecné zvýšení míry mezd, byť bylo třebas jen jednoprocentní.

 

Nechám tedy stranou zvýšení mezd o 100 %, které si vymyslel přítel Weston, a rád bych vás upozornil na skutečné zvýšení mezd, k němuž došlo ve Velké Británii v letech 1849–1859.

 

Všichni znáte zákon o desetihodinovém či přesněji řečeno o desetiapůlhodinovém pracovním dni, který platí od roku 1848. To byla jedna z největších ekonomických změn, jichž jsme byli svědky. Bylo to náhlé a nucené zvýšení mezd, a to ne snad v některých místních výrobních oborech, nýbrž ve vedoucích průmyslových odvětvích, s jejichž pomocí Anglie ovládá světový trh. Znamenal zvýšení mezd za mimořádně nepříznivých okolností. Dr. Ure, profesor Senior a všichni ti ostatní ekonomové, kteří jsou oficiálními mluvčími buržoazie, dokazovali – a musím říci, že mnohem pádnějšími důvody než náš přítel Weston – že tento zákon odzvoní umíráčkem anglickému průmyslu. Dokazovali, že tu nejde jen o obyčejné zvýšení mezd, nýbrž o takové zvýšení, které je způsobeno zmenšením kvanta použité práce a je na něm založeno. Tvrdili, že dvanáctá hodina, o kterou má být kapitalista připraven, je právě ta jediná hodina, ze které těží svůj zisk. Strašili zmenšením akumulace, vzestupem cen, ztrátou trhů, omezením výroby, které se zase odrazí na mzdách a nakonec zhroucením. Prohlašovali dokonce, že zákony Maximiliena Robespierra o maximu3 byly ve srovnání s tím maličkostí, a měli v jistém smyslu pravdu. A jak to dopadlo? Třebaže pracovní den byl zkrácen, peněžité mzdy továrních dělníků stouply, počet zaměstnaných továrních dělníků značně vzrostl, ceny jejich výrobků neustále klesaly, produktivní síla práce továrních dělníků se báječně rozvinula, odbytiště jejich zboží se postupně nebývale rozšiřovala. Sám jsem slyšel roku 1861 v Manchesteru na zasedání Společnosti pro povznesení věd, jak pan Newman přiznal, že on i dr. Ure i Senior a všichni ostatní oficiální představitelé ekonomické vědy se mýlili, kdežto instinkt lidu byl správný. Nemíním profesora Francise Newmana, nýbrž pana W. Newmana, který zaujímá význačné místo v ekonomické vědě jako spolupracovník a vydavatel History of Prices pana Thomase Tooka, tohoto výborného díla, které sleduje dějiny cen od roku 1793 do roku 1856. Kdyby byla správná fixní idea našeho přítele Westona o fixní sumě mezd, o fixní sumě produkce, o fixním stupni produktivní síly práce, o fixní a permanentní vůli kapitalistů a všechny jeho ostatní fixní závěry, pak by bývaly byly správné pochmurné předpovědí profesora Seniora a nebyl by měl pravdu Robert Owen, který už roku 1815 prohlásil všeobecné zkrácení pracovního dne za první přípravný krok k osvobození dělnické třídy, a skutečně na vlastní pěst proti všeobecně vládnoucím předsudkům zavedl zkrácený pracovní den ve své přádelně v New Lanarku.

 

V téže době, kdy byl zaveden zákon o desetihodinovém pracovním dni a kdy po něm nastalo zvýšení mezd, došlo ve Velké Británií z příčin, které tu není možno vyjmenovat, rovněž k všeobecnému zvýšení mezd zemědělských dělníků.

 

Třebaže to bezprostřední cíl mého výkladu nevyžaduje, zmíním se o tom předběžně v několika poznámkách, abych předešel nedorozumění.

 

Jestliže někdo dostával mzdu 2 šilinky týdně a jeho mzda stoupla na 4 šilinky, míra mzdy stoupla o 100%. Vyjádří-li se to, jako zvýšení míry mzdy, vypadá to velkolepě, ačkoli skutečná výše mzdy, 4 šilinky týdně, zůstává i nadále žebrácky nízká, hladová. Nesmíte se proto dát oslnit těmito honosně znějícími procenty míry mzdy.Musíte se vždycky zeptat: jaká byla původní výše mzdy?

 

Dále, není tak těžké pochopit, že dostává-li 10 dělníků po 2 šilincích týdně, 5 dělníků po 5 a dalších 5 po 11 šilincích, dostává těchto 20 dělníků dohromady 100 šilinků čili 5 liber šterlinků týdně. Jestliže potom vzroste celková suma jejich týdenní mzdy řekněme o 20%– stoupne z 5 liber št. na 6 liber št. Vezmeme-li průměr, můžeme říci, že všeobecná míra mezd stoupla o 20%, třebaže ve skutečnosti mzdy 10 dělníků zůstaly nezměněny, mzda jedné skupiny 5 dělníků stoupla pouze z 5 šilinků na 6 šilinků u každého a úhrn mezd druhé skupiny 5 dělníků z 55 šilinků na 70 šilinků. Postavení poloviny dělníků se vůbec nezlepšilo, postavení čtvrtiny se zlepšilo zcela nepatrně a jedině postavení čtvrtiny dělníků se skutečně zlepšilo. Vezmeme-li však průměr, stoupl celkový úhrn mezd těchto dvaceti dělníků o 20%, a pokud jde o celkový kapitál, který je zaměstnává, a o ceny zboží, které vyrábějí, bylo by to přesně totéž, jako kdyby se všichni stejnoměrně podíleli na průměrném zvýšení mezd. V případě zemědělských dělníků, u nichž je výše mezd v různých hrabstvích v Anglii a Skotsku velmi různá, se projevilo zvýšení velmi nestejně.

 

Konečně v období, kdy došlo k tomuto zvýšení mezd, působilo proti němu několik vlivů, jako např. nové daně vyvolané válkou s Ruskem4, hromadné bourání obytných domů zemědělských dělníků atd.

 

Po tom všem, co jsem předem uvedl, jsem nyní nucen konstatovat, že v letech 1849 - 1859 průměrná míra mezd zemědělských dělníků ve Velké Británií stoupla přibližně o 40%. Na důkaz svého tvrzení bych vám mohl uvést spoustu podrobností, ale pro náš účel myslím postačí, odkáži-li vás na svědomitou a kritickou přednášku The Forces Used in Agriculture (Síly užité v zemědělství), kterou roku 1860 přednesl zesnulý pan John G. Morton v londýnské Společnosti pro umění a řemesla. Pan Morton uvádí statistické údaje, které nasbíral z účtů a jiných autentických dokumentů přibližně od 100 farmářů, žijících ve 12 skotských a 35 anglických hrabstvích.

 

Podle názoru našeho přítele Westona, a zejména uvážíme-li současné zvýšení mezd továrních dělníků, bylo by mělo v letech 1849 - 1859 nastat ohromné zvýšení cen zemědělských výrobků. Co se však fakticky stalo? Přestože byla válka s Ruskem a od roku 1854 do roku 1856 následovala po sobě neúrodná léta, klesla průměrná cena pšenice, která je hlavním zemědělským produktem Anglie, přibližně ze 3 liber št. za kvarter v letech 1838 až 1848 asi na 2 libry 10 šilinků za kvarter v letech 1849 až 1859. To znamená, že cena pšenice klesla o víc než 16%– zatímco mzdy zemědělských dělníků se zvýšily průměrně o 40%. V témže období, porovnáme-li jeho konec s jeho počátkem, tj. rok 1859 s rokem 1849, klesl oficiální pauperismus z 934 419 na 860 470 osob čili o 73 949. Připouštím, že je to úbytek velmi malý, a navíc v následujících letech zase zmizel, ale přece jen je to úbytek.

 

Lze namítnout, že po zrušení obilních zákonů5 se dovoz obilí ze zahraničí v období 1849 - 1859 ve srovnání s obdobím 1838 až 1848 víc než zdvojnásobil. Co z toho však vyplývá? Z hlediska občana Westona bychom byli očekávali, že tato náhlá, obrovská a neustále rostoucí poptávka na zahraničních trzích tam nutně vyžene ceny zemědělských výrobků do nesmírné výše, protože účinek zvýšené poptávky zůstává týž, ať je to poptávka zahraniční nebo domácí. Co se ale fakticky stalo? Až na několik neúrodných let se po celou tuto dobu ozývaly ve Francii stálé nářky na zhoubný pokles cen obilí; Američané byli nejednou nuceni spálit přebytky své produkce a Rusko, máme-li věřit panu Urquhartovi, podněcovalo občanskou válku ve Spojených státech, protože konkurence Yankeeů ochromovala vývoz ruských zemědělských výrobků na evropské trhy.

 

Jestliže převedeme tvrzení občana Westona do abstraktní formy, znamená to: ke každému zvýšení poptávky dochází vždycky na základě dané sumy produkce. Proto nemůže zvýšení poptávky nikdy zvýšit nabídku žádaného zboží, nýbrž může pouze zvýšit jeho peněžní ceny. Ale i nejprostší pozorování ukazuje, že v několika případech ponechává zvýšená poptávka tržní ceny zboží úplně nezměněné a v jiných případech vyvolává přechodný vzestup tržních cen, po němž následuje zvýšená nabídka, načež opět následuje pokles cen na jejich původní hladinu a v mnoha případech pod původní hladinu. Ať dochází ke zvýšení poptávky proto, že stouply mzdy, nebo z jakékoli jiné příčiny, nemění to vůbec nic na podmínkách problému. Vysvětlit tento všeobecný jev z hlediska občana Westona bylo stejně nesnadné jako vysvětlit jev, k němuž dochází za výjimečných okolností při zvýšení mezd. S předmětem, o němž pojednávám, nemá jeho argumentace tedy nic společného. Prozradila jen, že je občan Weston bezradný, pokud jde o vysvětlení zákonů, podle kterých zvýšení poptávky vyvolává zvýšení nabídky, a ne konečné zvýšení tržních cen.

 

3. Mzdy a oběživo

V debatě druhého dne přioděl náš přítel Weston svá stará tvrzení do nových forem. Řekl: V důsledku všeobecného vzestupu peněžitých mezd bude k vyplácení téže mzdy zapotřebí víc oběživa. Protože množství oběživa je stálé, jakpak bude možné zaplatit tímto neměnným oběživem zvýšené peněžité mzdy? Dříve byla obtíž v tom, že množství zboží připadající na dělníka zůstávalo neměnné, přestože jeho peněžitá mzda vzrostla; nyní je zase obtíž v tom, že peněžité mzdy vzrostly, přestože množství zboží zůstává neměnné. Zavrhneme-li ovšem původní dogma občana Westona, zmizí i průvodní nesnáze.

 

Přesto vám chci ukázat, že tato otázka oběživa nemá vůbec nic společného s naším předmětem.

 

Mechanismus plateb ve vaší zemi je mnohem dokonalejší než v kterékoli jiné zemi v Evropě. Díky rozsahu a koncentraci bankovního systému je k oběhu téže sumy hodnot a k uzavření téhož nebo většího množství obchodů zapotřebí mnohem méně oběživa. Například pokud jde o mzdy, odnese anglický tovární dělník každý týden svou mzdu kupci, ten ji každý týden posílá bankéři, ten ji zase týden co týden posílá zpět továrníkovi a ten ji opět vyplatí svým dělníkům atd. Při takovém zařízeni se může roční mzda dělníka, řekněme 52 liber šterlinků, vyplácet s pomocí jediného sovereignu, který každý týden opíše týž koloběh. V Anglií je tento mechanismus dokonce méně dokonalý než ve Skotsku; není ovšem všude stejně dokonalý, a proto například vidíme, že v některých zemědělských obvodech je ve srovnání s čistě průmyslovými obvody zapotřebí mnohem více oběživa k oběhu mnohem menší sumy hodnot.

 

Přepravíte-li se přes Kanál, zjistíte, že peněžité mzdy jsou tam mnohem nižší než v Anglii, že však v Německu, v Itálii, ve Švýcarsku a ve Francii obíhají s pomocí mnohem větší sumy oběživa. Tam bankéř nezachytí týž sovereígn tak rychle a nevrátí jej tak rychle průmyslovému kapitalistovi; místo jednoho sovereígnu, zprostředkujícího oběh 52 liber št. ročně, je proto zapotřebí možná tří sovereignů k zprostředkování oběhu roční mzdy ve výši 25 liber št. A tak srovnáte-li země na kontinentu s Anglií, uvidíte ihned, že nízké peněžité mzdy mohou vyžadovat ke své cirkulaci mnohem víc oběživa než vysoké peněžité mzdy a že je to ve skutečnosti čistě technický problém, který naprosto nesouvisí s naším tématem.

 

Podle nejpřesnějších výpočtů, které znám, lze roční příjem dělnické třídy v Anglii odhadnout na 250 miliónů liber šterlinků. Tato obrovská suma obíhá s pomocí přibližně 3 miliónů liber št. Dejme tomu, že mzdy stoupnou o 50%. Pak by bylo místo 3 miliónů liber št. Zapotřebí 4˝ miliónu liber št. oběživa. Protože velmi značnou část svých denních výdajů platí dělník stříbrnými a měděnými mincemi, tj. pouhými známkami hodnoty, jejichž hodnotový poměr ke zlatu je stanoven libovolně zákonem stejně jako hodnotový poměr papírových peněz nesměnitelných za zlato, vyžadovalo by zvýšení peněžitých mezd o 50% v krajním případě dodatečný oběh sovereignů řekněme ve výši jednoho miliónu. Do oběhu by vstoupil jeden milión, který nyní odpočívá v podobě zlatých slitků nebo mincí ve sklepeních Anglické banky nebo soukromých bankéřů. Ale i ty nepatrné výlohy způsobené dodatečnou ražbou nebo dodatečným opotřebováním tohoto miliónu, by se daly ušetřit, a skutečně by se ušetřily, kdyby potřeba dodatečného oběživa měla způsobit nějaké potíže. Všichni víme, že oběživo v této zemi se dělí na dvě velké skupiny. Jeden druh tvoří nejrůznější bankovky a používá se ho při transakcích mezi obchodníky a při větších platbách mezi spotřebiteli a obchodníky; druhý druh, kovové mince, obíhá v maloobchodě. Ačkoli se tyto dva druhy oběživa od sebe liší, prolínají se vzájemně. Tak se zlatých mincí ve velmi značné míře používá dokonce i při větších platbách k úhradě drobných částek pod 5 liber šterlinků. Kdyby zítra byly vydány čtyřlibrové, třílibrové nebo dvoulibrové bankovky, byly by zlaté mince, které naplňují tyto kanály oběhu, ihned odtud vypuzeny a odplynuly by tam, kde by jich bylo následkem zvýšení peněžitých mezd zapotřebí. Takto by se dal opatřit dodatečný milión, který by si vyžádalo zvýšení mezd o 50%, aniž by musel být dosazen jediný sovereign. Téhož výsledku by bylo možné dosáhnout i bez jediné další bankovky zvýšením oběhu směnek, jak se to dost dlouho dělo v Lancashiru.

 

Jestliže by všeobecné zvýšení míry mezd – např. o 100%, jak předpokládal občan Weston u mezd zemědělských dělníků – vyvolávalo značný vzestup cen nezbytných životních prostředků a podle Westonova názoru by vyžadovalo dodatečnou sumu oběživa, kterou nelze opatřit, pak by všeobecný pokles mezd musel mít týž účinek v témž měřítku, ale v opačném směru. Dobrá! Všichni víte, že léta 1858 až 1860 byla léty největšího rozkvětu bavlnářského průmyslu a že zejména rok 1860 po této stránce nemá obdoby v análech podnikání, přičemž zároveň neobyčejně vzkvétala i všechna ostatní průmyslová odvětví. Mzdy bavlnářských dělníků a všech ostatních dělníků v přidružených odvětvích byly roku 1860 vyšší než kdykoli předtím. Nato vypukla americká krize a tyto mzdy byly ve svém úhrnu náhle sníženy přibližně na čtvrtinu své dřívější výše. V opačném směru znamenalo zvýšení o 300 %. Stoupnou-li mzdy z 5 šilinků na 20, říkáme, že stouply o 300%, klesnou-li z 20 šilinků na 5, říkáme, že klesly o 75 %. Ale částka, o kterou v jednom případě stouply a v druhém poklesly, je stejná, totiž 15 šilinků. Byla to tedy náhlá bezpříkladná změna míry mezd, jež přitom zasáhla takový počet dělníků, který – počítáme-li nejen všechny dělníky přímo zaměstnané v bavlnářském průmyslu, ale i nepřímo na něm závislé – byl o polovinu vyšší než počet zemědělských dělníků. Poklesla však cena pšenice? Nikoli, cena pšenice stoupla z ročního průměru 47 šilinků 8 pencí za kvarter během tří let 1858–1860 na roční průměr 55 šilinků 10 pencí za kvarter během tří let 1861–1863. Co se týče oběživa, razilo se v mincovně roku 1861 8 673 232 liber št. proti 3 378 102 librám št. roku 1860. To znamená, že roku 1861 se razilo 5 295 130 liber št. víc než roku 1860. Je pravda, že bankovek bylo roku 1861 v oběhu o 1 319 000 liber št. méně než v roce 1860. Odečteme-li tuto sumu, zůstane přesto roku 1861 ve srovnání s rokem prosperity 1860 přebytek oběživa ve výši 3 976 130 liber št. čili přibližně 4 000 000 liber št.; zásoba zlatých slitků v Anglické bance se současně zmenšila, ne sice úplně v témž poměru, ale přece jen v přibližně stejném.

 

Porovnejme rok 1862 s rokem 1842. Nehledě na to, že ohromně stoupla hodnota i množství obíhajícího zboží, dosahoval roku 1862 jen kapitál zaplacený při pravidelných transakcích za akcie, obligace atd. železnic v Anglii a Walesu 320 000 000 liber št., sumy, která by se byla roku 1842 zdála pohádková. A přesto byla celková suma oběživa roku 1862 a roku 1842 přibližně stejná. A vůbec zjistíte, že zároveň s obrovským růstem hodnoty nejen zboží, nýbrž i peněžních transakcí vůbec je tu tendence ke stálému ubývání oběživa. Ze stanoviska našeho přítele Westona je to neřešitelná hádanka.

 

Kdyby byl pronikl do této otázky trochu hlouběji, byl by shledal, že i když vůbec nepřihlížíme ke mzdám a předpokládáme, že jsou neměnné – hodnota a masa obíhajícího zboží a vůbec suma všech uzavíraných peněžních transakcí se denně mění; že se denně mění množství vydaných bankovek; že se denně mění suma plateb realizovaných bez jakéhokoli prostřednictví peněz s pomocí směnek, šeků, akreditivů a clearingu; že se denně – pokud je zapotřebí skutečného kovového oběživa – mění poměr mezí množstvím obíhajících mincí a mincemi a slitky uloženými jako zásoba nebo odpočívajícími ve sklepeních bank; že se denně mění množství zlata pohlcované národním oběhem i množství zlata posílané do zahraničí pro mezinárodní oběh. Shledal by, že jeho dogma o neměnném oběživu je obrovský omyl, neslučitelný s každodenním pohybem. Pak by, místo aby ze svého nepochopení zákonů peněžního oběhu dělal argument proti zvýšení mezd, studoval zákony, jež peněžnímu oběhu dovolují přizpůsobovat se neustále se měnícím okolnostem.

 

4. Nabídka a poptávka

 

Náš přítel Weston se řídí latinským příslovím: "repetitio est mater studiorum", tj. opakování je matka moudrostí, a proto znovu opakoval své původní dogma v nové formě, že totiž smršťování peněžního oběhu, způsobené zvýšením mezd, by vyvolalo zmenšení kapitálu atd. Protože jsme se už vypořádali s jeho vrtochem o oběživu, považují za úplně zbytečné podrobně rozebírat domnělé důsledky, které podle jeho představ vyplývají z domnělých poruch peněžního oběhu. Raději se přímo pokusím převést jeho dogma, které je stále totéž, ať je opakuje v kolika chce variacích, na jeho nejjednodušší teoretický výraz.

 

Jedna poznámka stačí ukázat, jak nekriticky pojednává o svém tématu. Vyslovuje se proti zvýšení mezd čili proti vysokým mzdám jakožto důsledku takového zvýšení. Nuže, ptám se ho: co je vysoká a co nízká mzda? Proč např. 5 šilinků týdně je nízká mzda a 20 šilinků týdně vysoká mzda? Je-li 5 nízká ve srovnání s 20, je 20 ještě nižší mzda ve srovnání s 200. Kdyby měl někdo přednášet o teploměru a začal by tím, že by deklamoval o vysoké a nízké teplotě, nikdo by z toho nezmoudřel. Musel by mi nejdříve říci, jak byl stanoven bod mrazu a bod varu, a vysvětlit, jak jsou tyto základní body určovány přírodními zákony, ne libovůlí toho, kdo prodává nebo vyrábí teploměry. Pokud jde o mzdy a zisky, občan Weston nejenže se nepokusil odvodit takovéto základní body z ekonomických zákonů, nýbrž ani neuznal za nutné je zjistit. Spokojil se tím, že přejal oblíbené výrazy běžné řeči "nízký" a "vysoký" jako by měly nějaký jednoznačný význam, ačkoli je zřejmé, že mzdy mohou být označeny jako vysoké nebo nízké jedině vzhledem k nějaké normě, podle níž lze měřit jejich velikost.

 

Občan Weston není s to mi vysvětlit, proč se za určité množství práce dává určitá suma peněz. Kdyby mi odpověděl: "To bylo určeno zákonem nabídky a poptávky," zeptal bych se ho nejprve, jakým zákonem se řídí sama nabídka a poptávka. A taková námitka by ho rázem přivedla do úzkých. Vztahy mezi nabídkou práce a poptávkou po ní se stále mění a s nimi se mění i tržní ceny práce. Je-li poptávka vyšší než nabídka, mzdy stoupají; je-li nabídka vyšší než poptávka, mzdy klesají, ačkoli za takových okolností by mohlo být nutné vyšetřit skutečný stav nabídky a poptávky např. stávkou nebo nějakým jiným způsobem. Ale máte-li za to, že zákonem regulujícím mzdy je nabídka a poptávka, bylo by od vás dětinské a zbytečné horlit proti zvýšení mezd, protože podle onoho nejvyššího zákona, kterého se dovoláváte, je periodický vzestup mezd stejně nutný a oprávněný jako periodický pokles mezd. Jestliže však nepovažujete nabídku a poptávku za zákon regulující mzdy, ptám se znovu, proč se za určité množství práce dává určitá suma peněz?

 

Podívejme se však na tyto otázky ze širšího hlediska. Kdybyste si mysleli, že hodnota práce nebo kteréhokoli jiného zboží je v poslední instanci určována nabídkou a poptávkou, byli byste na velkém omylu. Nabídka a poptávka regulují pouze přechodné kolísání tržních cen. Mohou vám vysvětlit, proč tržní cena zboží stoupá nad jeho hodnotu nebo klesá pod ní, nepovědí vám však nikdy nic o hodnotě samé. Předpokládejme, že nabídka a poptávka dosáhly rovnováhy, čili, jak říkají ekonomové, že se navzájem kryjí. Ale v témž okamžiku, kdy se tyto protikladné síly vyrovnají, ruší se navzájem a přestávají působit tím nebo oním směrem. V okamžiku, kdy nabídka poptávka jsou spolu v rovnováze, a tudíž přestávají působit, kryje se tržní cena zboží s jeho skutečnou hodnotou, s normální cenou, kolem které oscilují jeho tržní ceny. Zkoumáme-li povahu této hodnoty, nepotřebujeme se proto vůbec starat o přechodný vliv nabídky a poptávky na tržní ceny. To platí jak o mzdách, tak o cenách všech ostatních zboží.

 

5. Mzdy a ceny

 

Převedeme-li argumenty našeho přítele na jejich nejjednodušší teoretický výraz, redukují se všechny na jediné dogma: "Ceny zboží jsou určovány nebo regulovány mzdami."

 

K vyvrácení tohoto zastaralého a už překonaného bludu bych se mohl odvolat na praktické pozorování. Mohl bych poukázat na to, že angličtí tovární dělníci, horníci, dokaři atd., jejichž práce je placena poměrně vysoko, prodávají své výrobky levněji než všechny ostatní národy; kdežto např. anglický zemědělský dělník, jehož práce je placena poměrně nízko, prodává své výrobky dráž než skoro všechny ostatní národy. Srovnáním různých výrobků téže země nebo zboží různých zemí navzájem bych mohl dokázat, že – až na několik výjimek, spíš zdánlivých než skutečných – vyrábí vysoko placená práce v průměru zboží nízké ceny a nízko placená práce zboží vysoké ceny. To by ovšem naprosto nedokazovalo, že vysoká cena práce v jednom případě a nízká cena práce v druhém jsou pokaždé příčinami těchto diametrálně protikladných účinků, rozhodně by to však dokazovalo, že ceny zboží nejsou určovány cenami práce. Není však vůbec zapotřebí sahat k této empirické metodě.

 

Někdo snad může namítnout, že občan Weston nevyslovil dogma: "Ceny zboží jsou určovány nebo regulovány mzdami." Skutečně to nikdy takto neformuloval. Řekl naopak, že zisk a renta jsou také součástmi cen zboží, neboť z cen zboží se musí zaplatit nejen mzdy dělníků, nýbrž i zisky kapitalistů a renty pozemkových vlastníků. Jak si ale představuje tvorbu cen? Především z mezd. Potom se k ceně přirazí nějaké to procento ve prospěch kapitalisty a další procento ve prospěch pozemkového vlastníka. Dejme tomu, že mzda za práci použitou při výrobě nějakého zboží je 10. Činí-li míra zisku 100%, přirazil by kapitalista k zálohované mzdě 10, a činí-li míra pozemkové renty také 100% mzdy, přirazilo by se dalších 10, takže úhrnná cena zboží by byla 30. Takové určování cen by však prostě znamenalo, že ceny jsou určovány mzdami. Kdyby v uvedeném případě stoupla mzda na 20, stoupla by cena zboží na 60 atd. Proto se také všichni překonaní autoři politické ekonomie, kteří zastávali dogma, že mzdy regulují ceny, pokoušeli dokázat toto dogma tím, že vykládali zisk a rentu jen jako pouhé procentní přirážky ke mzdě. Nikdo z nich ovšem nebyl s to vymezit hranice těchto procentních přirážek nějakým ekonomickým zákonem. Měli naopak zřejmě za to, že zisky jsou určovány tradicí, zvykem, kapitalistovou vůlí nebo nějakou jinou stejně libovolnou a nevysvětlitelnou metodou. A tvrdí-li, že zisky jsou určeny konkurencí mezi kapitalisty, neříkají tím zhola nic. Je pravda, že konkurence vyrovnává různé míry zisku v různých výrobních odvětvích, čili převádí je na průměrnou hladinu, ale naprosto nemůže určovat samu tuto hladinu nebo všeobecnou míru zisku.

 

Co se rozumí tím, řekne-li se, že ceny zboží jsou určovány mzdami? Protože mzda je jen jiný název pro cenu práce, rozumí se tím, že ceny zboží jsou regulovány cenou práce. Protože "cena" je směnná hodnota – a mluvím-li o hodnotě, mám vždycky na mysli směnnou hodnotu – a to směnná hodnota vyjádřená v penězích, vyplývalo by z toho, že "hodnota zboží je určena hodnotou práce", čili že "hodnota práce je všeobecným měřítkem hodnoty".

 

Ale jak je potom určována sama "hodnota práce"? Tady jsme v koncích. Ovšem, jsme v koncích jen tehdy, snažíme-li se uvažovat logicky. Hlasatelé oné doktríny se ovšem ohledy na logiku příliš netrápí. Třeba náš přítel Weston. Zprvu nám vykládal, že mzda určuje cenu zboží a že tedy stoupá-li mzda, musí stoupat i ceny. Potom obrátil a začal dokazovat, že zvýšení mezd nebude k ničemu dobré, protože prý stouply ceny zboží a protože mzda se ve skutečnosti měří cenami zboží, za která se vydává. Tedy na začátku máme tvrzení, že hodnota práce určuje hodnotu zboží, a na konci se setkáváme s tvrzením, že hodnota zboží určuje hodnotu práce. A tak se potácíme v bludném kruhu a nedospíváme k žádnému závěru.

 

Vůbec je zřejmé, že učiníme-li hodnotu jednoho zboží např. práce, obilí nebo kteréhokoli jiného zboží, všeobecným měřítkem a regulátorem hodnoty, nesnáz tím jen odsunujeme, protože určujeme jednu hodnotu druhou hodnotou, která zase sama musí být určena.

 

Dogma, že "ceny zboží jsou určovány mzdami", ve svém nejabstraktnějším výrazu znamená, že "hodnota je určena hodnotou"' a tato tautologie znamená, že ve skutečnosti o hodnotě nevíme vůbec nic. Kdybychom přijali tuto premisu, zvrhly by se všechny úvahy o všeobecných zákonech politické ekonomie v pouhé tlachání. Bylo proto velkou zásluhou Ricardovou, že ve svém díle On the Princíples of Polítical Economy, vydaném roku 1817, do základu rozbil starý zakořeněný a překonaný blud, že "ceny jsou určovány mzdami", blud, který Adam Smith a jeho francouzští předchůdci ve skutečně vědeckých částech svých výzkumů zavrhovali, do něhož však přesto znovu upadali ve svých exoteričtějších a vulgarizujících kapitolách.

 

6. Hodnota a práce

 

Občané, dospěl jsem nyní k bodu, kdy se musím pustit do skutečného výkladu otázky. Nemohu slíbit, že tak učiním velmi uspokojivě, neboť v tom případě bych musel probrat celou oblast politické ekonomie. Mohu, jak říkají Francouzi, pouze "effleurer la question", tj. dotknout se jen hlavních bodů.

 

První otázka, kterou si musíme položit, zní: co je hodnota zboží? Jak je určována?

 

Na první pohled by se mohlo zdát, že hodnota zboží je něco úplně relativního, co nemůže být určeno, nezkoumáme-li zboží v jeho vztazích ke všem ostatním zbožím. A vskutku, mluvíme-li o hodnotě, o směnné hodnotě zboží, máme na myslí kvantitativní proporce, v nichž se toto zboží směňuje za všechna ostatní zboží. Ale pak vzniká otázka: Jak jsou regulovány proporce, v nichž se zboží navzájem směňují?"

 

Ze zkušenosti víme, že tyto proporce jsou nekonečně rozmanité. Vezmeme-li jednotlivé zboží, např. pšenici, vidíme, že kvarter pšenice se směňuje za různá jiná zboží v téměř nesčetných variacích proporcí. Ale protože jeho hodnota Zůstává stále táž, ať už je vyjádřena v hedvábí, ve zlatě nebo v jakémkoli jiném zboží, musí být tato ho

 
Chcete vedieť dobrú stránku? www.komunisti.sk

WWW.KOMUNISTI.SK......................http://www.cccp.freeforums.org/